Francouzský esejista a spisovatel Philippe Muray patří k neklasifikovatelným autorům. Jeho díla totiž neodpovídají žádnému literárnímu žánru. Historické studie to nejsou. Ani pamflety, protože jsou příliš dobře zdokumentované a zakotvené v kultuře, ani filozofické spisy, neboť postrádají teoretickou soudržnost a pojmovou jasnost. Na romány jsou zase příliš učené a esejistické, na analytickou esejistiku příliš zapálené a stranické. Vymezuje je spíš to, čím nejsou, než to, čím jsou. Snad s jednou výjimkou. Muray patří nesporně k rodu velkých francouzských či francouzsky píšících stylistů, což je dnes druh na vymření.
Muray se narodil v roce 1945 a zemřel poměrně mladý v březnu 2006. Jeho dílo je rozsáhlé a vládnou mu dva velké soubory článků, které napsal pro francouzské revue a týdeníky. Kromě toho je autorem „románů“, sbírky sžíravé poezie a několika knih „esejů“ – například o francouzském kontroverzním spisovateli Louisi-Ferdinandu Célinovi, jež vyšla v roce 1981. Řekl o ní: „Napsal jsem tuto knihu, protože se dnes stále víc zmítáme mezi dvěma rozpory – ,posedlostí vše léčit‘ a ,válkou‘. Hlavní problém pak spočívá v poznání, který z nich způsobí méně škod.“
Zadostiučinění
O Murayovi se rovněž ví, že pod pseudonymem, který se dosud nepodařilo zjistit, napsal téměř sto detektivek. Za svého života patřil Muray ve Francii sice ke známým, ale marginálním spisovatelům, a jeho díla byla přijímaná ambivalentně. Byl považován spíš za extremistu. Nedlouho po jeho smrti se mu však dostalo zadostiučinění, protože mnohé z jeho analýz se až nečekaně potvrzuje, či stává stále aktuálnější. Jeho sžíravý pesimismus rezonuje s dnešní náladou ve Francii a jeho jasné vědomí se stává cenným statkem v intelektuálním světě poznamenaném hlubokým úpadkem, prodejností, prostředností a všeobecnou zmateností.
„Dnes se stále víc zmítáme mezi dvěma rozpory – ,posedlostí vše léčit‘ a ,válkou‘,“ napsal Phillipe Muray
Nejobsáhlejší z jeho knih „esejů“ je Le XIXe siecle a travers les âges (19. století napříč věky), která vyšla poprvé v roce 1984 a její druhé vydání v roce 1999. Trochu připomíná kritickou studii, popřípadě snahu o zformulování hypotézy o podstatě literatury, ne-li v celých dějinách, pak přinejmenším v 19. a 20. století. A představuje základ Murayova myšlení nebo východisko k němu.
Vyklizení hřbitova
Dle Muraye se na konci 18. století mění postoj k obcování se smrtí. V roce 1787 je vyklizen poslední a největší pařížský hřbitov intra muros, rozsáhlé pozemky okolo kostela Svatého Eustacha, kde později vznikne slavná tržnice a dnes je podzemní obchodní centrum Les Halles a nadzemní kulturní centrum Georgese Pompidoua.
Do té doby vládl ze středověku zděděný důvěrný vztah k mrtvým, kteří pokojně hnili a čekali na spásu uprostřed obce, jejíž nepřestávali být součástí. Ve dne hřbitov, který tvořily na sobě navršené hroby nedostatečně pokryté hlínou a náhrobky – zápach byl příšerný –, sloužil jako tržiště. V noci se z něj stal bordel, kde prostitutky vykonávaly v hrobkách, často přímo na rakvích, své nejstarší povolání.
Hřbitov byl vyklizen a kosti přemístěny do obrovských kostnic v katakombách mimo obec. Současně se v Paříži začalo pohřbívat na moderních hygienických hřbitovech Pere Lachaise a Montparnasse. Mrtví byli hygienizováni a odklizeni z dohledu. Důsledkem tohoto posunu v ekonomice smrti však bylo, že živí poněkud zmrtvěli – přestali být úplně živí, zřídli, zestínovatěli, mohou například vystupovat jako mrtvo-živý dav, třída, národ. A mrtví naopak přestali být naprosto mrtví. Stali se z nich vracející se duchové, fantómy, ektoplazmatické postavy, kterých se není možné zbavit a jimiž se již nezabývá náboženství, ale nová duchovnost spočívající ve spiritismu a okultismu. To vysvětluje, proč spolu socialismus – dav, třídy, národ, rodový člověk – a okultismus nerozlučně souvisí.
„Devatenáctkost“
Současně se v kultuře objevuje předstírající fasáda, která zakrývá nic v pozadí. Společenskému a politickému životu začínají vládnout masová hnutí, která často s bezohlednou krutostí prosazují vládu dobra za každou cenu a jež vnímají současnost jako neuspokojivou a chtějí vše léčit.
Dle Muraye nacházíme v literatuře a literárním světě 19. století v podstatě vše, čím se vyznačuje 20. století a začátek 21., například boj za univerzální říši dobra
To je charakteristické pro to, co Muray nazývá „devatenáctkostí“ („dixneuviemité“) a považuje za fenomén, který se může objevit v jakékoli epoše v dějinách a není spojen jen s 19. stoletím, přestože se v něm projevuje nejvýrazněji. Jde také o chvíle v dějinách, kdy jsou lidé přesvědčeni, že skončily a nahradilo je oslavování či zábava („festivité“).
Muray to považuje za opravdovou antropologickou proměnu – za přechod od homo sapiens sapiens, který ví, že ví, k homo festivus festivus, jenž slaví slavením či se baví bavením. Dle Muraye se „devatenáctkost“ zpočátku projevuje především v literatuře. Ve 20. století se však proměňuje ve společenskou realitu, a to během řeží a neslýchaných masakrů, které zábavné oslavování, vylepšování a oslavné uzdravování nezbytně doprovázejí.
Dle Muraye je homo festivus, člověk konce dějin, „s novým, zcela homogenním světem plně spokojen. Kvůli zachování iluze o budoucnosti ho však pud sebezáchovy nutí, aby si ve své blízkosti pěstoval nepřítele, absolutního protivníka. Ten mu umožňuje, protože je vůči němu v absolutní opozici, věřit, že žije, cítit se jako živý. Právě tento protivník – ve Francii například Národní fronta či Le Pen, obecněji neofašismus nebo rasismus – brání homini festivi stát se čirou animalitou v naprosté shodě s daností věcí.“
Neřešitelný rozpor
Kritérium pro spisovatele 19. století, kterými se Muray zabývá – například Hugo, Sue, Sandová, Balzac, Flaubert, Nerval či Zola –, spočívá v tom, zda tento princip „devatenáctkosti“ prohlédli a kriticky ve svém díle uchopili. A částečně jej nachází u Balzaca, především u Flauberta a Baudelaira. Nebo mu naopak podlehli a stali se jeho hlasateli – zejména Hugo a Zola. Dle Muraye toto kritérium tvoří základ legitimity moderní literatury. A jde takřka o jediný možný lidský postoj, je-li lidství vystaveno neřešitelnému rozporu dvou uvedených negativních alternativ – posedlostí „vše léčit“ a „válkou“.
U skutečného spisovatele hraje rozhodující roli vztek, vzpoura proti vyumělkovanému „páchání dobra“, byť za cenu rizika nihilismu a násilí. Literatura je popisem mrtvol jako mrtvol, aniž by předstírala jejich oživení, jak se například snaží Hugo či Zola. Paní Bovaryová byla mrtvá dlouho předtím, než spáchala sebevraždu.
Literatura 20. století umožňuje prohlédnout ozdravný oslavující a zábavný podfuk a odkrýt v jeho pozadí válku
Dle Muraye nacházíme v literatuře a literárním světě 19. století v podstatě vše, čím se vyznačuje 20. století a začátek 21., například boj za univerzální říši dobra, antropologickou proměnu člověka z poznávajícího sapiens sapiens ve vše a neustále oslavujícího festivus festivus. Najdeme v nich i zárodky „rebelokracie“, které se Muray ve svých fejetonech vysmívá – budování kariéry na základě vykalkulovaného protestu v rámci vlastní narcistické prezentace na veřejnosti, vytváření fasády mrtvo-živého fantóma.
Céline, Orwell, Heidegger
Spiritistická móda sice možná pominula, ale díky jí inspirovaným vynálezům, jako je fotografie, biograf a televize, nastala naše současná každodenní realita. Neustále jsme pohlcováni davem ektoplazmatických fantómů, kteří na nás zírají z různých obrazovek či reklam. Muray to nazývá zmateným snovým světem. Ze slavení, jehož paradigma spatřuje v ukládání mrtvol polobohů do Pantheonu v Paříži, se po totalitních průvodech s pochodněmi a mávátky stal například konzum, turistika, sport či pop-music.
Literatura 20. století umožňuje prohlédnout ozdravný oslavující a zábavný podfuk a odkrýt v jeho pozadí válku. Dle Muraye to nejlépe pochopili Céline, Orwell a Heidegger: „Vidím pouze tři autory, kteří to zhruba současně pochopili. Orwella, který si představuje, že válka přestává existovat, protože se stává neustálou. Célina, který ukazuje, že války dnes nekončí mírem, ale další válkou. A Heideggera, který si během druhé světové války uvědomil, že nelze počítat s koncem války, protože se stala variantou opotřebování jsoucna.“
Murayovo dílo lze obtížně shrnout. Zejména je však třeba se vyhnout zjednodušeným tezím a věnovat pozornost jeho postřehům, nápadům a pozorováním, jež často podává extrémně vyhraněně a s velkou vervou. Vytknout mu možná lze přílišnou výmluvnost – stejně jako mnoho jiných dobrých stylistů ani on nedokáže odolat opojení ze svého stylu. V důsledku toho se čtenář musí prodírat rétorickými houštinami, v nichž se myšlenky často opakují. Je však jedním z mála autorů s jasnou a důslednou představou o literatuře, jež není poplatná akademismu, strukturalismu, marxismu, katolicismu ani osvícenské tradici.
Le XIXe siecle a travers les âges
(19. století napříč věky)
AUTOR: Philippe Muray
VYDAL: 2. vydání, Gallimard, Paříž 1999
ROZSAH: 688 stran
