Dnes už je zřejmé, že se nárůst sociálního státu, nadměrné dluhy, obrovský byrokratický aparát, chybný experiment s eurem, nízká produktivita a nepružnost pracovního trhu podílejí na zvětšování evropské hospodářské krize. Jen málo evropských nebo amerických politiků, finančních analytiků či ekonomů však na začátku procesu sjednocování Evropy v padesátých letech minulého století předpovídalo, že se z tohoto projektu stane natolik velké fiasko.
Jednou z mála výjimek byl německý ekonom Wilhelm Röpke (1899–1966). Ten je dnes především známý jako jeden z hlavních intelektuálních tvůrců německého ekonomického zázraku po druhé světové válce i nejtvrdších kritiků keynesianismu. Příliš se však neví, že Röpke byl také jedním z několika ekonomů, kteří obhajovali volný trh a veřejně kritizovali projekt sjednocování Evropy, z nějž se nakonec stala Evropská unie, a to dokonce ještě před podpisem jejích základních dokumentů v roce 1957 – Římských smluv. Stručně řečeno, Röpke byl „euroskeptik“ ještě dřív, než tento pojem vznikl.
Dirigistické ambice
Röpkeho euroskepticismus však neměl původ v jeho zájmu o národní suverenitu ani v národních pocitech. Bojoval sice v první světové válce v německé armádě císaře Viléma II., ve které získal vysoká vojenská vyznamenání, ale tato jeho zkušenost v něm zanechala trvalou nechuť k nacionalismu a militarismu, zejména jeho fašistické formě. Natolik velkou, že byl jedním z prvních profesorů, jež nacionální socialisté vyloučili z německých univerzit po nástupu k moci v roce 1933.
Röpke například v roce 1958 předvídal, že nakonec bude soupeřit menšina v podstatě tržně orientovaných evropských ekonomik s většinou zemí s etatistickými sklony
Röpke byl navíc ekonom, jenž se nespecializoval pouze na ekonomii. Byl dobře obeznámen i s jinými humanitními obory, a proto věděl, že z historického hlediska národní státy vždy nebyly největšími přáteli svobody. Současně však nekompromisně kritizoval ekonomickou a politickou vizi, jež tvořila základ sjednocovacího evropského úsilí po druhé světové válce. Prohlásil, že žádné přikrášlování nemůže zakrýt, že tento proces je inspirován značně dirigistickými ambicemi.
Až překvapí, jak značně se Röpke nemýlil, pokud jde o důsledky současného evropského integračního projektu. V roce 1958 například předvídal, že nakonec bude soupeřit menšina v podstatě tržně orientovaných evropských ekonomik, zejména německá, s většinou zemí s velkými etatistickými sklony. A tvrdil, že státy, které budou dodržovat fiskální a měnová pravidla, budou muset „obětovat“ svou disciplínu „kvůli Evropě“, aby pomohly méně disciplinovaným zemím.
Dvě podmínky
Této volbě dnes čelí německá kancléřka Angela Merkelová. Německo se ocitá pod obrovským tlakem politiků, jako je nový francouzský prezident François Hollande. Ve Francii Hollandova socialistická vláda právě snížila věk pro některé zaměstnance k odchodu do důchodu z 62 na 60 let a zvýšila minimální mzdu o víc, než je inflace. Pokud Německo tomuto nátlaku ustoupí, bude to významný kompromis pro německou politiku, jež přinesla této zemi hospodářskou prosperitu, aby Berlín zachránil středomořský klub před důsledky mnohaleté fiskální nezodpovědnosti.
V případě evropské měnové unie Röpke v roce 1959 napsal, že může fungovat, jen pokud:
- všechny její členské státy budou dodržovat fiskální disciplínu;
- a bude existovat mechanismus, jenž umožní vyloučit každý členský stát, který tato pravidla poruší.
Röpke byl stoupencem evropské hospodářské integrace, ale byl přesvědčen, že by se měla provádět „zdola“, a nikoli „shora“
Silně však pochyboval, že v Evropě lze takové podmínky splnit, protože rozhazovačný sociální stát se v ní stává normou, vlády jejích států mají sklon jak obcházet, tak porušovat fiskální pravidla a politici často zneužívají svou moc ke zdaňování, státním výdajům a rozpočtovým deficitům, aby získali podporu svých voličů díky různým zájmovým skupinám. I v této záležitosti měl Röpke pravdu.
Sjednocování zdola, nikoli shora
Röpke také předvídal, že předchůdce současné EU, Evropské hospodářské společenství (EHS), způsobí nárůst byrokratického aparátu, což značně poškodí evropskou ekonomiku. A prohlásil – čímž naznačil ekonomickou teorii veřejné volby vymyšlenou později –, že každá celoevropská instituce, která vznikla po druhé světové válce, přinesla armádu státních zaměstnanců s výraznými vlastními zájmy, jejichž počet a vliv neustále roste.
Necelých šest let po založení EHS v roce 1958 Röpke konstatoval, že z jeho exekutivních orgánů se stala „obrovská administrativní mašinérie“, jež chrlí tisíce regulací brzdících hospodářský růst. A dodal, že různé sekce EHS již obsadili „socialisté a zapřísáhlí stoupenci státních zásahů“. Zdá se, že od té doby se v podstatě nic nezměnilo.
Röpkeho přitom nelze považovat za odpůrce sjednocené Evropy. Ve skutečnosti byl stoupencem evropské hospodářské integrace, ale byl přesvědčen, že tento proces by se měl provádět „zdola“, a nikoli „shora“. Dle něho by integrace byla nejefektivnější, kdyby každý evropský stát liberalizoval svou ekonomiku a otevřel vlastní trhy nejen ostatním zemím Evropy, ale i zbytku světa. Röpke zastával názor, že takový postup by odstranil potřebu celoevropských institucí, jež by „řídily“ integrační proces a současně sledovaly vlastní, méně ušlechtilé agendy.
Alternativní model
Německý ekonom navrhoval jiný model: Evropskou zónu volného obchodu (EFTA) založenou v roce 1960 jako alternativu k EHS. EFTA zajišťovala volný obchod mezi jejími členskými zeměmi i neevropskými státy, neměla obrovský byrokratický aparát a nebyla zahlcena rostoucím počtem sociálnědemokratických programů. Dle Röpkeho genialita EFTA spočívala v tom, že představovala integraci na základě volného trhu a dobrovolného připojení se, čímž se vyhýbala klamné představě, dle níž lze provádět politiku shora. EFTA respektovala svobodu svých členských zemí, ale současně je nutila k zodpovědnosti za jejich politická selhání, namísto aby je přenášely na ostatní evropské státy.
Ti, kdo neznají dějiny jen posledních 24 hodin, jak je prezentovala média, by měli uznat, že Röpke měl pravduRöpke měl pravdu, když tvrdil, že důsledkem evropské politické integrace shora bude snaha o zavedení velkého sociálního státu a obrovského počtu regulačních opatření v celé Evropě. Dle něho bylo to, co se dnes nazývá „sociální Evropou“, totožné s dirigistickým a racionalistickým způsobem úvahy, který považuje rozsáhlé plánování politicko-byrokratických elit za zcela nadřazené neviditelné ruce trhu Adama Smithe, jež funguje v právním rámci jasných pravidel a malé vlády.
Röpke zemřel v roce 1966, více než 40 let před současnou finanční krizí, která vytvořila pro celou generaci mladých Evropanů pochmurnou ekonomickou budoucnost a učinila ze slova „Řecko“ synonymum pro nefungující společnost. Röpkeho předpovědi – stejně jako jiných proroků – o dlouhodobých účincích rozhodnutí hlavních evropských politiků v padesátých a šedesátých letech 20. století byly v době, kdy žil, zesměšňované. Ti, kdo neznají dějiny jen posledních 24 hodin, jak je prezentovala média, by měli uznat, že Röpke měl pravdu. Rozhodně to nebyl žádný falešný prorok.
