Tunel Blanka, kauza Opencard a „elegantní“ řešení pro všechny

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

V ten den odstupující vedení hlavního města rozhodlo vyřešit spor za desítky milionů korun s firmou eMoney Services (EMS), vlastníkem licence na Opencard, u rozhodčího soudu při Hospodářské komoře ČR a Agrární komoře ČR. Pražští radní dodatečně schválili rozhodčí doložku, která umožní postoupit spor k rozhodčímu soudu.

Pravděpodobná budoucí primátorka Adriana Krnáčová na tento krok okamžitě zareagovala: prý nechápe, proč končící vedení města tolik pospíchá ke smírčímu soudu. Situaci, v níž již neexistuje smluvní rámec, by řešila buď standardní soudní pří, nebo dohodou se společností EMS.

Arbitráž není soud

Odcházející pražští radní v poslední době všechny obrovské spory řešili výlučně pomocí rozhodčího soudu. Ale proč? Než se pokusíme na tuto otázku odpovědět, je třeba si připomenout, co je vůbec arbitráž a jak se liší od standardního soudu.

Arbitráž nebo rozhodčí řízení je prostředek k řešení sporů mimo autoritu státní moci, a to způsobem, který si mezi sebou strany sjednají. Samy si předem určí pravidla a jmenují vlastní rozhodce. Řízení je zcela utajené, mimo jakoukoliv veřejnou kontrolu, s možností přezkumu soudem pouze z velmi omezených důvodů. Jenže ani v těchto případech nemá soud možnost přezkoumávat správnost vlastního posouzení věci, ale v podstatě jen dodržení sjednaných procesních pravidel postupu.

Jak takové řešení sporů vypadá v Praze? Podívejme se na situaci, která vznikla kolem tunelu Blanka. Rozhodčí soud koncem září vydal verdikt, že Praha musí doplatit Metrostavu miliardy za práce, které vůbec nebyly předmětem původní soutěže. Tunel bude podle tehdejšího vyjádření primátora Hudečka dokončen 2. prosince letošního roku. Všichni jsou spokojeni a vše je, jak má být. Město dokonce svoji prohru v arbitráži přivítalo! Nabízí se jedna důležitá otázka. Pokud jsou s výsledkem arbitráže všichni spokojeni, proč vůbec proběhla a co bylo jejím účelem?

Tím se dostáváme k jádru problému. Jak je poměrně precizně zdokumentováno v různých usneseních a důvodových zprávách rady a zastupitelstva, Praha v letech 2012 a 2013 zjistila, že práce na Blance se z velké části uskutečnily bez smlouvy ve zcela odlišné podobě, než stanovily podmínky původní soutěže.

Dobrým příkladem je Trojský most, který je úplně jiným mostem, než jaký byl vysoutěžen. Současně nebylo možné tyto vícepráce a ani další změny přidělit Metrostavu jako veřejnou zakázku, protože provedené analýzy vyústily v závěr, že pro to nejsou splněny zákonné podmínky. Stavební firma ale chtěla, aby jí město zaplatilo, a zastavila práce na stavbě. Město nemohlo zaplatit, protože na takové práce nebyla smlouva a platit z veřejných prostředků bez smlouvy je v podstatě trestný čin, nemluvě o tom, že šlo o miliardové částky. Zdálo se tedy, že tunel nebude jen tak dostavěn, Metrostav nedostane zaplaceno a politici na magistrátu nedostanou v blížících se volbách hlasy.

Když chybí papír k platbě...

Ale řešení, byť právně pochybné, se našlo – byla jím právě zmiňovaná arbitráž. Někdo si na magistrátu pravděpodobně řekl, že když chybí papír k platbě, tak je třeba si jej důvěryhodným způsobem vyrobit, a když nelze postupovat podle zákona o veřejných zakázkách, musí se to udělat způsobem, který vyvolá zdání legality i tam, kde ve skutečnosti chybí. A tím řešením byla podle všeho předem sehraná arbitráž.

Město jednoduše podalo žalobu na Metrostav, aby byl povinen dostavět Blanku na základě nových požadavků za cenu stanovenou posudkem. Odůvodnilo to nicneříkajícím, ale dobře vypadajícím odkazem na tzv. prevenční povinnost, tedy povinnost předcházet vzniku škod, což ale jen stěží může založit povinnost někoho třetího stavět bez smlouvy pro město tunel.

Metrostav se žalobě samozřejmě moc nebránil. Proč také, když za to měl dostat zaplacenou cenu, kterou sám původně požadoval. Naproti tomu zažaloval město o doplacení miliard za provedené, vyfakturované, ale smluvně nepodložené práce.

Tomu se zase moc nebránilo město. Proč také, když to řešilo problém radních, jak dát do pořádku chaos v dokumentaci stavby, a navíc umožnilo politicky líbivě před obecními volbami deklarovat vyřešení dostavby Blanky. Pouze zákon o veřejných zakázkách zůstává v celé věci zcela stranou a všichni se tváří, jako by vůbec neexistoval.

A proč ta slepota? Pokud si totiž můžeme domluvit provedení stavebních zakázek nebo víceprací na půdorysu arbitráže, která nám na to dá papír, tak proč se obtěžovat s dodržováním pravidel veřejných zakázek? To vše navíc na obou stranách za asistence advokátů, kteří všemu dali jistě tu správnou právní formu.

Samotní rozhodci jistě rádi zinkasují milionové odměny za rozhodovací činnost v podstatě proto, aby bylo legalizováno řešení, jež je pro město i pro Metrostav od počátku přijatelné a po verdiktu vítané, ale na začátku trpělo tou chybičkou, že jej neumožňoval platný zákon o veřejných zakázkách.

Přes kopírák

Zdá se, že toto „elegantní“ řešení, jak přechytračit zákon o veřejných zakázkách, se městu vedenému primátorem Hudečkem zalíbilo. Když tímto způsobem vyřešili stavební práce, tak proč stejným způsobem nevyřešit vysoké překročení nákladů na stavební dozor prováděný firmou Inženýring dopravních staveb (IDS)? V tomto duchu pak rada hlavního města přijala 13. května 2014 usnesení, v němž dokonce schválila sjednání nové rozhodčí smlouvy, která ve smlouvě s IDS vůbec nebyla, aby se takové řešení mohlo rozběhnout.

Nyní již zbývá jenom počkat, jak se k celé věci postaví orgány činné v trestním řízení. Primátor Hudeček, jeho kolegové z rady a ani společnost Metrostav koneckonců nejsou v prostředí trestního stíhání žádnými nováčky.

Podle stejného scénáře se teď má vyřešit i spor ohledně projektu Opencard. Jak asi dopadne rozhodčí řízení, pokud ho nové vedení hlavního města ještě včas nezruší? Pravděpodobně jako ta předchozí, do nichž Praha pod vedením Hudečka vstoupila. Avšak v tomto případě primátorka nad prohrou jásat asi nebude...

Ministerstva, státní instituce a radnice už mají skvělý návod pro případ, že si nebudou vědět rady se zákonem o veřejných zakázkách. Stačí se zeptat členů odcházející rady pražského magistrátu, oni poradí následující: sjednejte si ve smlouvě rozhodčí doložku, klidně i dodatečně. Pak se obraťte na rozhodčí soud a prohrajte to. A máte vyhráno, můžete zaplatit!

Za Opencard trpí jen malé ryby Sněmovní vyšetřovací komisi se nelíbí šetření kauzy. Podá trestní oznámení na žalobkyni a policii. Když soudci Alexandru Sotolářovi loni v listopadu na stole přistál případ Opencard (hlavní město stál už 1,25 miliardy korun), bylo mu patrně zřejmé, že jeho rozsudek se ocitne v hledáčku veřejnosti a bude nutné jej jasně a zřetelně vysvětlit. Snažil se tak činit, o to víc ve chvíli, kdy pět obžalovaných úředníků nepravomocně odsoudil. Z jeho závěrečné řeči byla důležitá zejména tato myšlenka: „Paradoxem dané trestní věci je, že před soud byli postaveni úředníci magistrátu podřízení těm, kdo byli v dané záležitosti oprávněni rozhodnout.“ Jak vyplývá ze soudcových slov, základním problémem kauzy Opencard je, že vyšetřovatelé ve svých obviněních nemířili na správný terč – politiky či lobbisty z éry primátora Pavla Béma, kteří projekt v letech 2005 a 2006 nastartovali. Půl roku po soudním rozhodnutí přichází důležitý posun, neboť do případu zasáhl parlament. Speciálně zřízená sněmovní vyšetřovací komise si během úterního jednání na policii a státní zastupitelství vyšlápla a rozhodla, že podá trestní oznámení na příslušné policejní orgány a dozorovou státní zástupkyni Dagmar Máchovou. Důvodem je podezření ze zneužití pravomoci úřední osoby. Postup a závěry komise v prosinci projednají poslanci, kteří by – vzhledem k jejímu zastoupení napříč stranami – měli návrh schválit. Předseda kontrolorů Bronislav Schwarz (ANO) je s prací svého „pátracího“ týmu spokojený. „Takto by vyšetřovací komise měly fungovat. Narazili jsme na to, že vyšetřovatelé kauzy Opencard odvedli špatnou práci. Zadrželi jen malé rybky, namísto toho, aby odhalili, kdo celý projekt vymyslel a kdo za ním stojí. Doufám, že trestní oznámení tento příběh znovu otevře a vrhne do něho světlo,“ řekl ČESKÉ POZICI poslanec Schwarz. Hlavním úkolem dle něho bude vyšetřit, kdo na straně policie a žalobců pochybil či zda byly správně provedeny domovní prohlídky a zajištěny důležité dokumenty. Příběh pana Chytila Jak vůbec komise vznikla? Jedním z nepravomocně odsouzených byl i úředník Jiří Chytil. Ten v letech 2009 a 2010 spolupracoval s policií, které pomáhal se zajištěním důkazů na magistrátu. Když tam v roce 2010 měla proběhnout policejní razie, úředník vytvořil pro policisty plán, kde a co by měli na magistrátu zajistit. Po změně vyšetřovatelů bylo Chytilovo jméno navzdory původnímu slibu policie prozrazeno. Úředník sám skončil mezi obžalovanými. Jeho příběh zaujal poslance, kteří letos v dubnu zformovali speciální vyšetřovací komisi. Jak to, že mezi obžalovanými nesedí žádní politici, byznysmeni či manažeři, ale pouze úředničtí pěšáci? Problém pravděpodobně spočívá ve způsobu vyšetřování, respektive ve změnách, které v jeho průběhu nastaly. Na počátku, tedy v letech 2009 a 2010, policisté kolem detektiva Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality (ÚOKFK) Zdeňka Ondráčka (dnes poslanec KSČM a člen sněmovní komise) vyšetřovali zakázku tak, že záměrem bylo dostat se k podstatě věci a případně až k politikům v radě města. K tomu měli využít informace a materiály, které z magistrátu vynesl právě Chytil. Detektivové ale neměli dostatek kapacit, aby získaná data zpracovali a analyzovali. Později jeden z vyšetřovatelů případu od policie odešel a za něj nastoupil detektiv, který se místo politické linie soustředil na linii spíše úřednického řádu – začal pitvat okolnosti zadání inkriminované zakázky. Celý případ v roce 2009 nastartovala tehdejší pražská zastupitelka Jana Ryšlinková, která podala trestní oznámení kvůli podezření z porušení zákona o zadávání veřejných zakázek. Nezdálo se jí, jakým způsobem zakázku získala anonymní společnost Haguess, zhotovitel Opencard. „Jde o mafii, která propojuje politiku, byznys a vyšetřovací a justiční systém. Doufám, že se nakonec vrátíme k mému trestnímu oznámení a budeme moct popohnat před soud i zbývající část – nejen orgány činné v trestním řízení, ale i politiky a kmotry,“ řekla ČESKÉ POZICI Ryšlinková. HISTORIE VYŠETŘOVACÍCH KOMISÍ Od roku 1996 bylo ve sněmovně ustaveno 13 vyšetřovacích komisí, včetně té k Opencard. Idea parlamentních vyšetřovacích komisí vznikla ve federálním parlamentu. Komise měly původně za cíl vyšetřit zásahy policistů ze dne 17. listopadu 1989. Další komise se zpravidla zabývaly korupčními kauzami. Šlo o případy IPB, Diag Human, arbitráž CME, mýta od firmy Kapsch, tituly na plzeňské právnické fakultě nebo krach Poldi Kladno. Tyto komise žádných význačných výsledků nedosáhly. Předseda komise pobírá stejný platový bonus jako šéfové výborů – 27 tisíc korun měsíčně.