Fundamentální hádanka české politiky se přiblížila rozřešení. A to zní: ač deset prezidentských let Václava Klause je u konce, u politického konce není Václav Klaus. Platí sice pravidlo, že Václav Klaus nikdy dopředu neprozrazuje chystané kroky, sám dávkoval signály o své představě budoucnosti velmi spoře, ale těsně před funkčním finišem se neudržel a ambice nezastírá. Jistě vědomě.
Dovolíme-li si tvrdit, že Klaus se z politiky ani náhodou nestáhne, existují pro to minimálně čtyři důvody. První tři vyplývají z Klausovy povahy:
- Kritika, která se snáší na jeho hlavu, zvyšuje jeho politický apetit. Byla vždy mocnou osobní motivací odstupujícího prezidenta.
- Dalším motivační prvek pro Klause představuje comeback Miloše Zemana.
- Dále si lze těžko představit, že po 23 letech v centru pozornosti, ostře sledovaného kočkování s politickými protivníky i novináři, by se muž Klausovy povahy stáhl do zákulisí či změnil v turistu po světových fórech a univerzitách.
Jestliže Klaus ambice neskrývá, naskýtá se ovšem otázka, zda je po nich poptávka. A s tím souvisí čtvrtý argument:
- Subjektivními tužby prezidenta Klause se v politicky pravý čas potkávají s bídnou kondicí ODS a české pravice obecně. Občanští demokraté zoufale hledají nástupce Petra Nečase, pravice jako taková pak reprezentativní zastřešující osobnost, v jejíchž schopnostech je stmelovat i vést střet s politikem kalibru Miloše Zemana.
Čtveřice uvedených argumentů nevznikla u redakčního stolu, ale na základě mnoha rozhovorů s politiky z Klausova okolí – spolupracovníky na prezidentské úrovni i jeho vlivnými přívrženci v ODS a pravicové politice vůbec. S pochopením delikátní situace, ve které se oni i Klaus nyní ocitnou, akceptujeme přání těchto osob zůstat prozatím v anonymitě.
Jedeme dál
Spolupracovníci a dlouholetí političtí souputníci charakterizují Václava Klause jako člověka, kterého v politice žene kupředu negativní motivace. Čím větší kritice čelí, tím více se snaží protivníky přesvědčit o vlastní pravdě. O tom mohou nakonec podat svědectví i novináři, kteří pocítili, že teprve v konfliktu je Klaus začne považovat za jakés takés partnery. Za perfektní doklad tohoto jeho osobního rysu však můžeme považovat i události kolem loňského „něžného“ atentátu v Chrastavě.
Čím větší kritice Václav Klaus čelí, tím více se snaží protivníky přesvědčit o vlastní pravděPo útoku Pavla Vondruše, který si dovolil na hlavu státu vystřelit několik airsoftových kuliček, byl Václav Klaus kritizován, že incident označil za atentát. Mezi kritickými hlasy z mnoha stran vynikly i tak ostré, jako bylo přirovnání k ufňukané kremlofilní bábě. A co udělal Václav Klaus? „Jestli mě někdo chce za každou cenu v politice udržet a myslí si, že naopak svými neuvěřitelnými útoky – od střelby v Chrastavě po mediální výroky – bude zastrašovat, tak já musím každého varovat, že tím jenom hrozí, že mě v té politice udrží,“ řekl loni v říjnu Lidovým novinám.
Téměř identicky reagoval i na negativní bouři po vyhlášení amnestie. „Zastrašit se nenechám. Nic nekončí. Před patnácti lety jsem v podobné situaci vyslovil známou větu – jedeme dál. Ta platí i dnes,“ dušoval se zkraje ledna v České televizi. Znělo to jako první mobilizační předehra pro uši spojenců, aby byli připraveni Kalusovi pomoci podobně jako v roce 1997 po takzvaném sarajevském atentátu.
A v posledních dnech přitvrzuje. Na ústavní žalobu pro velezradu, na níž se v pondělí usnesl Senát, natvrdo opáčil: „Myslím si, že celý souboj, který teď vedou někteří senátoři, tak že to nedělají kvůli ničemu jinému, než aby mě za každou cenu do té politiky vtáhli a donutili mě je v příštích volbách porazit. Jestli toto oni chtějí, tak ať v tom pokračují. A pak nezbude, než abych řekl, tak tohle, holoubci, ne,“ řekl Klaus v České televizi. Z „hrozby“ se stalo „donucení“. Kdo ví, jak přesně až rafinovaně váží matador české politiky každé slovo, těžko tyto posuny může přehlížet. Klaus si vytvořil psychologické předpolí.
A poslední takový doklad, že Klaus to myslí vážně, poskytl jeho poslední prezidentský projev ve čtvrtek 7. března: „Všem, kterým není lhostejné, co se nyní v naší republice děje, chci vzkázat, že ani mně to jedno není a nebude. Nehodlám být pouhým divákem, když jde o tak mnoho.“
Jak známo, u končícího prezidenta však funguje i pozitivní motivace, v krajních případech připomínající samolibost. Dle znalců poměrů na Pražském hradě prezidenta Klause potěšilo, když se za něj postavili senátoři ODS. Ti v pondělí ústavní žalobu nepodpořili a předseda senátního klubu Jaroslav Kubera se Klause přímo zastal v nedělním pořadu TV Prima Partie. Uvedl, že žalobu vnímá jako snahu dehonestovat Klause, „aby už neměl žádnou šanci zasahovat do politického dění“.
O politických soupeřích
Ačkoli ze silného angažmá Klausovy rodiny v prezidentské kampani snad někdo mohl získat dojem, že končící a nastupující prezident jsou spojeni pupeční šňůrou, nezapomeňme, že jsou také spojeni dlouholetou rivalitou – o konkrétní myšlenky, ale i o uznanou pozici politického hráče číslo jedna té či oné éry. Dle zasvěcených osob je to i faktor Zeman, který Klause nyní motivuje.
Po odchodu Václava Havla na politické mapě České republiky „těžkých“ vah ubylo. Pomineme-li pro tuto chvíli Miroslava Kalouska, zůstal v top lize jen Zeman. S ním se sice Klaus dokáže dohodnout, avšak v politice vždy zosobňoval Zemanův protipól. Dokumentují to Klausova slova po Zemanově vítězství v prezidentské volbě: „Miloš Zeman určitě ví, že jakkoli jsem mu v té volbě, která byla, fandil, takže i nadále zůstanu jeho odvěkým a nesmrtelným nepřítelem, který nesouhlasí téměř s každým výrokem, který kdy v životě udělal,“ pronesl prezident počátkem února.
Klaus se může stylizovat do role posledního obhájce tradičních liberálně-konzervativních hodnot, které učiní přítrž levicovému populismu Zemanova raženíKlaus ke svému politickému stylu potřebuje adekvátní soupeře. A ty nyní má. Může se směle stylizovat do role posledního obhájce tradičních liberálně-konzervativních hodnot, které učiní přítrž levicovému populismu Zemanova ražení. A nejen to.
Po parlamentních volbách 2014 dost pravděpodobně ovládne Poslaneckou sněmovnu levice reprzentovaná ČSSD, komunisty a možná i Stranou práv občanů – Zemanovci. Připočítá-li se Senát, v němž už je levicová většina dnes, a soudci Ústavního soudu, které jmenuje Miloš Zeman, otevře se cesta k případným změnám ústavního pořádku. A právě toho se dle informací ČESKÉ POZICE Klaus obává a považuje za důležité se na tomto poli střetnout.
Nikoli náhodou ve středečním interview v České televizi konstatoval: „Sociální demokracie ovládá Senát, neovládá Poslaneckou sněmovnu, tudíž tuto věc (přijetí církevních restitucí — pozn. red.) nemohla zásadním způsobem zvrátit. Proto zkouší třetí komoru (Ústavní soud — pozn. red.). To je opravdu nepřijatelné posouvání celého našeho ústavního pořádku někam úplně jinam.“
Boje proti „účelovým“ změnám Ústavy je nosné politické téma, které může Václava Klause postavit do čela protilevicové fronty.
Zůstat ve světle
K tomu všemu připočtěme, že Klaus je standardní výbavou každého politika, totiž jistou ješitností a touhou být viděn, obdařen nadstandardně. Lidé z Klausova okolí potvrzují, že například bez tradičního kočkování s novináři by se obešel jen stěží. K tomu však musí hrát první ligu.
První týdny, jež stráví bez ústavní funkce, se odehrají ve znamení konferencí a přednášek po USA. Prezident se chystá promluvit na téma pádu komunismu na univerzitě v americkém Richmondu a má přednášet v mozkových trustech American Enterprise Institute, Cato Institute a Heritage Foundation. Po příletu z USA začne úřadovat v institutu, který finančně podpořil nejbohatší Čech Petr Kellner. Kdyby však od pondělí do pátku úřadoval v Institutu Václava Klause v zámečku na Hanspaulce, jeho atraktivita pro média by značně poklesla.
Kudy z nudy
Zbývá vyřešit, jak se znovu chopit moci. Úvodem zdůrazněme, že s politickým potenciálem Václava Klause to stále není zdaleka tak zlé, jak řada komentátorů a pozorovatelů předjímala po lednové amnestii. V zatím posledním průzkumu společnosti CVVM z letošního února prezidentovi stále důvěřovalo 26 procent dotázaných. Pravda, ještě loni v prosinci to bylo 53 procent, avšak političní harcovníci se v hovorech mimo záznam de facto shodují, že jméno Klaus představuje samo o sobě zisk minimálně sedmi procent voličských hlasů.
Jméno Klaus představuje samo o sobě zisk minimálně sedmi procent voličských hlasůCest k návratu se nabízí několik. První variantou, o níž se v poslední době hodně píše, je, že Klaus bude kandidovat do Evropského parlamentu.
Tuto hypotézu ČESKÁ POZICE detailně rozebrala v článku Zavelí-li Klaus „Na Brusel!“, začnou se dít věci. Vyšlo nám, že možnost sice existuje, nicméně by vyžadovala velké úsilí a dohodu s partnery z více zemí EU. Od Klausových spojenců jsme se pak dozvěděli zajímavý argument, totiž že vážný limit jeho kandidatury do Evropského parlamentu představují časy vyhrazené pro řečnění.
Řadový europoslanec má u řečnického pultíku vyčleněny přibližně dvě minuty. Něco jiného by bylo, pokud by se Klaus stal předsedou nebo místopředsedou některé z frakcí v Evropském parlamentu. To je však značně nejistý podnik, který mimo jiné závisí na velikosti případného volebního úspěchu strany, za níž by kandidoval.
A teď doopravdy
Možnost, jak materializovat Klausovy politické schopnosti v české politice, představuje kandidatura do Poslanecké sněmovny. Odcházející prezident může využít podpory stran a iniciativ, v nichž má politické výsadky. Patří mezi ně například Strana svobodných občanů, již vede Klausův politický žák Petr Mach, Suverenita Jany Bobošíkové či občanské sdružení Akce D.O.S.T.
Pokud by Klaus tohoto zázemí využil, mohl by se pokusit zabojovat o přízeň voličů ve sjednocené pravicové platformě. Ta by na sebe nabalila i politiky z ODS, kteří k otci zakladateli stále vzhlížejí s úctou a respektem. Klausovi podporovatelé mezi občanskými demokraty se dle informací ČESKÉ POZICE najdou v Poslanecké sněmovně, Senátu i v Evropském parlamentu.
Nevýhodou nového projektu jsou však jeho časové nároky. Je potřeba vybudovat pevnou stranickou strukturu a její image, což může trvat řadu let. Klaus něco podobného zažil s občanskými demokraty v počátku devadesátých let a je velmi sporné, zda by chtěl takový projekt ve svých jednasedmdesáti letech opakovat.
A tak se nabízí jedna čím dál pravděpodobnější možnost.
Domů. Do ODS!
Nejreálnější a nejrychlejší způsob politické resuscitace: návrat do ODS. Nabízí se pro to ideální příležitost. MF Dnes v úterý ohlásila: ODS je nejníže od pádu Klausovy vlády, ČSSD a KSČM přišly o většinu. Skoro jakoby si Klaus zprávu objednal…
Strana vedená Petrem Nečasem se po prohraných krajských, senátních a prezidentských volbách nachází v rozkladu. V posledních třech průzkumech veřejného mínění se ocitla za TOP 09, popularita Nečasovy vlády je na minimu. Ozývá se volání po obrodě a obměně stranického lídra, ačkoli od kongresu, který Nečase zvolil předsedou, uplynuly pouhé čtyři měsíce!
Ačkoli se Nečas cítí ohrožen, a to nejen Klausem, žádnou alternativní vizi, jak by vedl ODS, dosud nenabídlVážnost situace si uvědomil i Nečas, který poslední týdny objíždí rozbouřené regiony, jež volají po zastavení propadu voličské přízně, návratu k pravicovým hodnotám a nástupu důvěryhodných osobností do vysokých politických funkcí. Jednoduše, ODS pod Petrem Nečasem vstoupila do fáze, kdy hraje o přežití coby dominantní politické síly v zemi.
Jaká šance pro Klause! Jako prezident vždy varoval před zvyšováním daní, zlobil se na tupé vládní škrty z dílny Miroslava Kalouska, kritizoval zahraničně-politické směřování Česka pod taktovkou Karla Schwarzenberga. Tím systematicky připomínal občanským demokratům tradiční témata, na která vždy slyšeli.
Možnost Klausova návratu do ODS posiluje zvláštní paradox. Ačkoli se Nečas cítí ohrožen, a to nejen Klausem, žádnou alternativní vizi, jak by vedl ODS, dosud nenabídl. Otázka, kdo za Nečase, proto dospěla do stadia: kdy bude neoblíbený předseda vyměněn.
Budování předpolí
Politický mazák Klaus si v posledních dnech pro případný vstup do strany systematicky buduje předpolí. V sobotním Právu na otázku, jestli by přicházel v úvahu jeho návrat do ODS, kterou v roce 2008 opustil, odpověděl: „Nevidím důvod, abych řekl kategorický soud: jen přes mou mrtvolu nebo nikdy na světě. To nemá smysl takhle uvažovat. Ale to není to, o čem bych se chtěl bavit.“
Připustil nicméně, že situace strany není dobrá: „Myslím, že je nešťastná, nesmírně špatná a jenom se zdráhám říkat nahlas svou analýzu. Nepřísluší mi to a přiléval bych oleje do ohně. Myslím, že ODS má sama co dělat se sebou, ale bez radikální přeměny nebude úspěšná.“
To bylo minulý týden. Ve středu dopoledne, během loučení se členy vlády, Klaus už Nečase potrápil. Před novináři si postěžoval, že ho kabinet zklamal. „Já jsem věřil tomu, že se této vládě, díky i této parlamentní síle, podaří něco rezolutního udělat, a proto jsem taky na ni měl největší nároky,“ řekl Klaus. A dodal, že Nečasova vláda svých šancí plně nevyužila. Když se premiér Nečas ohradil, že jeho vláda „prosadila úplně všechno to, co do Poslanecké sněmovny poslala a co prosadit chtěla“, Klaus jen za nevěřícného kroucení hlavou prohlásil: „To jsou silná slova.“
Ve středu večer pak v České televizi ještě přitlačil. Posteskl si nad současným stavem ODS: „Je tam spousta lidí, kteří to vidí hodně blízce tomu, jak to vidím já. Tito lidé mě dnes masivně píší a vyzývají k nějakému návratu. Odpovídám jim: ,To jste tak neuvěřitelně krásně napsal. Jak to, že takováto slova jsem od vás nikdy neslyšel. Jak to, že je neslyším v médiích. Jak to, že se podobnými přesnými formulacemi neprezentujete na nějakých stranických akcích.‘ Tito lidé tam jsou. Nepodceňuji to. Je škoda, že jejich hlas nezní silněji.“
Hlasitější apel na mobilizaci tábora fanoušků v ODS Václav Klaus v roli dosluhující hlavy státu nemohl učinit.
