Povinnost realizovat objemnější platby bezhotovostně zákonodárci obhajují nutným omezením, které má zabránit praní špinavých peněz a korupci. Obzvlášť v České republice je takový zákon nutností, říká se často. Je tomu ale skutečně tak?
Zákon o 254/2004 Sb. o omezení plateb v hotovosti a o změně zákona o správě daní, jenž je u veřejnosti znám spíše jako „zákon proti praní špinavých peněz“, ukládá všem subjektům povinnost uskutečňovat platby v ekvivalentu 15 tisíc eur bezhotovostně. Poskytnutím či přijetím platby v hotovosti se fyzická osoba dopouští přestupku (pokuta až 500 tisíc Kč), stejná aktivita (přijetí či poskytnutí platby nad limit v hotovosti) je u právnických osob kvalifikována jako správní delikt oceněný pokutou až do výše 5 milionů Kč. Nechceme samozřejmě tvrdit, že v ČR k praní špinavých peněz nedochází – nejsme blázni, ale spíše se zamyslet nad tím, zda zmíněný zákon skutečně pomáhá, případně komu ano a komu ne.
Máme si myslet, že v ČR došlo za pět let k 29 případům vyprání špinavých peněz z trestné činnosti?
Data z praxe zjevně ukazují, že zmíněný zákon nefunguje. Mezi lety 2005 a 2009 bylo v České republice za trestný čin praní špinavých peněz odsouzeno pouhých 29 lidí. Máme si myslet, že v ČR došlo za pět let k dvaceti devíti případům vyprání špinavých peněz z trestné činnosti? Člověk nemusí být zrovna elitní vyšetřovatel, aby poznal, že jde o naprosto absurdní číslo, zejména v kontextu všech těch „Jobových zvěstí“, které se téměř každodenně dozvídáme u snídaně z denního tisku.
Kolektivní vina jako „řešení“
Zajímavé je popřemýšlet i nad tématem, kolika lidí se zmíněná problematika vlastně týká. Opravdu je efektivní ve vyspělé společnosti, na počátku třetího tisíciletí uplatňovat princip kolektivní viny? Několik lidí použilo nůž k vraždě. Zakážeme všechny nože? Ne. Několik lidí se zabilo na kole. Zakážeme používání kol? Ne. Několik lidí zneužívalo platby větší hotovosti k praní špinavých peněz. Zakážeme všechny takové platby v hotovosti? Ano! Kolektivní vina je typickým způsobem „řešení“ problémů legislativní cestou. Nevidíme jediný důvod, proč by ctihodní a bezúhonní občané nemohli pracovat s legitimně nabytou hotovostí, zvláště pak v době, kdy legitimně nemusejí institucím věřit. To totiž ukázala zkušenost z finanční krize, kdy se do problémů mohou dostat i velké finanční ústavy.
Malé krádeže zákon nepostihuje, velcí zloději jej dokázali obejít vždy a dokážou to i teď. Pokud někdo vykrade trezor banky, jistě neměl v úmyslu jít na první přepážku jiné pobočky a peníze si vložit na běžný účet. To platí i pro politika, který vydělá desítky milionů obchodem s akciemi, jež se naskytne „jednou za život“. A nakonec na to doplatí Pepa Novák z Horní Dolní, kterému soused půjčil na oktávku a on mu to jde vlastnoručně vydřenými penězi splatit. Bude muset peníze vložit na účet, a poslat je elektronicky, což mu způsobí dodatečné transakční náklady (minimálně za poplatky v bance). A když to neudělá? Vystavuje se riziku, že za tento přestupek zaplatí pokutu až půl milionu Kč.
Na kasina zákon nemyslí
Z uvedeného vyplývá klíčová otázka – existuje vůbec někdo, kdo chtěl legalizovat peníze z trestné činnosti, ale kvůli zákonu se mu to nepovedlo? Těžko říct, ale informace z „podsvětí“, které na povrch pronikají prostřednictvím práce investigativních žurnalistů (např. Ekonom 21. 12. 2010 Jak se perou peníze?; Ekonom 21. 12. 2010 Deset praček; Ekonom 10. 2. 2011 Jak se pere v Hazardistánu?), napovídají, že odpověď na výše uvedenou zakázku je spíše záporná.
Nejvíce peněz se vypere prostřednictvím podvodů s fingovanými sázkami a výhrami v kasinech a hernách, což je oblast, na kterou zákon vůbec nemyslí. Kasina totiž mají povinnost archivovat videozáznamy o dění v dané provozovně pouze po dobu tří měsíců. V drtivé většině případů jim pak nečiní žádný problém potvrdit legálnost výhry. Stačí 90 dní počkat, než s ní začnete nakládat. Takový čistý milionek si pak „šťastný výherce“ do banky přinese, a rád, protože mu nikdo nic nedokáže…
I tohle je regulace!
Všechny domnělé efekty zákona stojí na hliněných nohou. Až na jeden: Zákon proti legalizaci peněz z trestné činnosti jednoznačně nahrává bankám. Pokud člověk nemá jinou volbu než posílat platby nad 15 tisíc euro bezhotovostně, pro banky je to poplatkový ráj.
Zkuste se podívat do sazebníku a zjistit, kolik bude stát vložení (díky absurdnosti poplatku od zpoplatnění vkladu hotovosti mnohé banky upustily) půl milionu Kč na účet a následné podání příkazu k úhradě na papírovém nosiči na přepážce, popřípadě vklad peněz na účet třetí osoby. Všechny tyto aktivity v agregátním vyjádření bankám přinášejí nemalé zisky.
- Například Česká spořitelna – fyzická osoba vložení zdarma, příkaz k úhradě na papírovém nosiči 15 Kč + 2 Kč příplatek za clearing / vložení na účet třetí osoby 65 Kč.
- Komerční banka – fyzická osoba vložení zdarma, příkaz k úhradě na papírovém nosiči 29 Kč + 2 Kč příplatek za clearing / vložení na účet třetí osoby 75 Kč.
A to nepočítáme zvýšené náklady za poplatky za takzvaný nadměrný vklad, tedy vklad nad určitou hranici (zpravidla nad 0,5 až 1 milion korun). Obdobně (či ještě dráž) to platí pro podnikatele a právnické osoby. Kolik takových transakcí banka denně provede? Zákon tím obyvatelům způsobuje v souhrnu nemalé peněžní náklady, z nich těží bankovní domy.
Pokud banky křičí po tržním prostředí a odstranění nesmyslné regulace, měly kritizovat i zákon proti praní špinavých peněz. I toto je regulace, liší se jen v tom, že prospívá bankám, nikoli klientům.
Autoři: Patrik Nacher, Aleš Rod
