Úterý 19. března 2024, svátek má Josef
130 let

Lidovky.cz

NOMÁDI: Kolem Austrálie po směru hodinových ručiček. ‚První odešel startér. Hlavní příčinou jsem byl já‘

Nomádi

  5:18
Dříve narození by pro Zdeňka Humplíka použili označení „světoběžník“, možná i „dobrodruh“. Mladý Čechoslovák (má i slovenské občanství) procestoval s přítelkyní v upravené terénní toyotě Austrálii.

Kolem Austrálie po směru hodinových ručiček foto: Zdeněk Humplík

Lidovky.cz: Začnu trochu ze široka. Jak jsi se ocitnul v Austrálii?
Když se to tak vezme, tak podívat se k protinožcům byl můj sen asi už od malička. Znáš to, když sis jako malý hrál na pískovišti, kopal a kopal a chtěl až do Austrálie. Takže tak nějak podvědomě. V roce 2014 jsem si koupil zpáteční letenku na 14 dní do Panamy a udělal tak svůj první krok k novému životnímu stylu. Postupně jsem objevoval možnosti, které se nám jako Čechům nabízejí díky legálním pracovním povolením jinde než v EU. Prvně mě do systému “Working Holiday – pracovní dovolená” zasvětila moje dobrá kamarádka ze střední školy, když jsem právě v Panamě po 10 měsících vůbec nevěděl, co dál. Měla zkušenost z Kanady, kde byla s přítelem rok v Calgary. 

Tak jsem neváhal, zažádal a zažil snad nejlepší rok svého života (mimochodem taky v autě). No a docela se mi to zalíbilo. Pořádně jsem nevěděl, co od života chci, tak jsem se rozhodl zkusit další rok štěstí na Novém Zélandu. V té době nebyl Working Holiday program v Austrálii otevřený pro Čechy, ani nevím, jak jsem vyšmejdil, že Slovensko to stihne mít ještě před mýma jednatřicetinama, což je i jedno z omezení tohoto programu. Tím, že mám po mamce i slovenské občanství a pas, tak to vše dobře dopadlo a víza na rok jsem dostal.

Lidovky.cz: Cestováním divočinou bylo v plánu hned od začátku?
No, od začátku svých cest se snažím soustředit víc na cestu než destinace, z čehož vyplývá známé rčení: „Cesta je cíl“. Takže určitě to bylo v plánu. A taky hlavně, když se podíváš na Austrálii, tak je to krom námi bělochy osídleného nekonečného resortu na východním pobřeží jen jedna velká divočina.

Lidovky.cz: Jak si vybral auto? Jaká jsi měl kritéria?
Kritéria byla jasná. Hledal jsem auto, kde se komfortně vyspíš každý den po dobu 6 měsíců a víc. Doveze tě tam, kam chceš – myšleno v ohledu na stav cest/necest v Austrálii. Kromě osídlených částí a hlavní silnice okolo celé Austrálie jsou cesty vcelku katastrofální, takže velká kola a k tomu pohon na všechna čtyři byly jedním ze zásadních kritérií. Není nikterak náročné na údržbu a zbytečně prošpikované elektronikou. A taky auto, na které kdekoliv po Austrálii seženeš na vrakovišti ten díl, který zrovna selhal.

Lidovky.cz: Nakonec vyhrála Toyota Landcruiser 60 series 4x4, model HJ60 z roku 1990. Proč?
Můj favorit byla asi novější generace: Osmdesátka (Toyota Landcruiser 80 series), ale to bych byl už mimo plánovaný rozpočet. Na našeho Bunyipa (Bunyip je obrovské stvoření z Australské domorodé mytologie, o kterém se říká, že se skrývá v bažinách, v řekách, močálech a podobně) jsem natrefil v Airlie Beach, kde jsem pracoval 3 měsíce. Byl první věc, kterou jsem kdy koupil na Facebook Marketplace, a rozhodně jsem nelitoval. Historickou zajímavostí je, že když Toyota uvedla 60 series na australský trh, tak ji přihlásili bez jakýchkoliv úprav do dálkové soutěže a vyhrála!

Termiti stavět prostě umí! 4 metry vysoké bydlení pro 2 mm velké stvoření!
Replika největšího zaznamenaného krokodýla na světě. Krokodýl byl zastřelen...

Lidovky.cz: Jak moc jsi auto upravoval? Jak dlouho to trvalo a kolik to stálo peněz?
Trvalo to dlouho. Odskočil jsem si mezitím do Kanady, Česka a na Nový Zéland pozdravit kámoše a rodinu: dohromady ten „odskok“ trval asi půl roku. Bunyip byl zaparkovaný u kamarádky v Sydney. Takže hlavní práce byly až poslední 3 měsíce před začátkem cesty. Do té doby, než jsem si pořídil Bunyipa, tak jsem v životě sám nikdy na autě nevyměnil ani olej. Ale když šetříš na takovou cestu, tak jsem otáčel každý dolar a zvažoval, co můžu udělat sám a co raději svěřit mechanikovi, aby mě nějaká zásadní věc nevyškolila na místě, kde nikdo neprojede třeba celý den. Jinak řečeno, Bunyip, i když byl v dobré kondici, tak prošel totální generálkou, a celkově jsem si nějak usmyslel, že to beru jako investici – jak pro své pohodlí při cestě, tak i prodej. 

Postavil jsem jednoduchou konstrukci postele, pod kterou se vešla 45l lednice na šuplíku a pět 80l krabic, kde jsme měli věci na vaření, potraviny, oblečení a nářadí. Na střeše jsme měli nosič s kanystry, vyprošťovacími pásy, také lopatu, zvedák, markýzu a obrovský nepromokavý bágl s věcmi, které jsme nepotřebovali každý den. Měli jsme systém dvou baterií (110Ah a 100Ah) a solární deku o 120W, podsvícení okolo postele a markýzy z LED pásek ovládané z mobilu. A když jsme měli náladu na mejdan, tak jsme pustili docela zvučné stereo a nebáli se, že ráno nenastartujeme. Musím říct, že spousta věcí bylo vlastně zbytečných, ale měli svoje kouzlo, když na to přišlo.

Suvenýr musí být!

Lidovky.cz: A ty peníze?
No a co se týče peněz, tak Bunyip samotný, chudák holý a ošklivý, stál 5400 australských dolarů, a minimálně jednou tolik byly investice, které z něj udělaly náš domov. (V přepočtu vyšly pořízení a úpravy vozu na necelých 200 000 českých korun – pozn. red.)

Lidovky.cz: Jakou část Austrálie si procestoval?
Ono je možná spíš lepší se zeptat, kde jsme nebyli. Povedlo se nám navštívit každý stát – kromě území okolo Canberry. Náš trip začal v Melbourne, odkud jsme jeli trajektem do Tasmánie. Vyrazili jsme trošku mimo sezónu, protože jsme celkově náš výlet posunuli o 3 měsíce – převážně z finančních důvodů. Bylo těsně před zimou a na to, že v Tasmánii mají nejbohatší dešťové srážky právě touto dobou, tak nám kupodivu pršelo jen 5 dní ze 14.

Po návratu do Melbourne jsme pokračovali po jižním pobřeží s lehkým vybočením na sever do městečka Broken Hill směr Perth. Odkud jsme opět po směru hodinových ručiček pokračovali na sever až do Broomu. Pak po Gibb River Road objevovali nádherné rokle plné vody v kontrastu všude přítomného sucha a vedra.

Majka často nazývala spací část „inkubátorem“. Výstižné nejen rozměry

Trošku unavení a roztřepaní z nekonečné vlnité cesty na Gibb River Road a příjezdové cesty do Národního parku Purnuluru jsme vynechali Tanami Road a jeli se podívat „jen“ na Wolfe Creek Crater a cestu do Alice Springs jsme vzali po hlavní přes Darwin a Národní park Kakadu.

Když se podíváš na mapě, jak je daleko Uluru z Alice Springs, tak ti to nepřijde tak daleko, jako když ve skutečnosti jedeš dalších 1000 km „jen kvůli nějaké jedné hoře“. Tam jsme pak pokračovali dál – diagonálně do Cape York – nejsevernějšího bodu Austrálie. A taky na vyhlášený Old Telegraph track, kde jsem teda konečně použil i naviják, abych se vyšplhal přes koryto řeky. No a pak už jen zpět dolů přes Cairns do Brisbane, kde jsme si řekli – a dost bylo Austrálie. Najeli jsme celkem 29 409 km, natankovali 92x a to přesně 4649,1 litru a utratili za naftu 7176,39 australských dolarů.

Přes dvě desítky tisíc kilometrů a zvládli jsme to až na nejsevernější místo...

Lidovky.cz: Postihly tě nějaké závady?
Ano, a to dvě zásadní. První odešel startér. Hlavní příčinou jsem byl já, přesněji moje umíněnost. Měli jsme palivo jen na dně nádrže a lehký zbytek nafty v jednom z kanystrů. Benzínka byla asi 5 kilometrů daleko. Bunyip si kýchl po hltu vzduchu místo nafty. I když jsem palivo odvzdušnil, tak jsme neměli dost nafty na dojetí. Nicméně jsem tvrdošíjně startoval a při delším startování se 30 let starý solenoid kousl nadobro. Majka, moje přítelkyně, vyfasovala kanystr a zkoušela stopovat. První auto zastavilo a dovezlo ji i zpět do 10 minut. Po vášnivějším pohlazení se startér roztočil a auto chytlo, ale věděl jsem, že už bude KO.

Večer jsme kempovali u týpka, který si předělává svůj zemědělský statek na kempink, a taky tam byla grátis sprcha, tak to byla naše jasná volba, kde se utáboříme. Po celou naši cestu jsme používali aplikaci v mobilu „Wiki Camps“, kam může kdokoliv přidávat zajímavá místa a k nim přidat komentáře a fotky – vše hezky přehledně na mapě. Slovo dalo slovo a Bryce volal svému kámošovi, co má vrakáč, jestli se mu někde neválí startér na 60ku. Voilá, ráno jsme ho jeli vyzvednout a odpoledne už jsme odjížděli vstříc dalším dobrodružstvím.

Druhá závada vyprodukovaná dlouhodobější ignorancí z mé strany postihla alternátor. Tady jsem docela zahučel, protože jsem to potřeboval udělat rychle. Nebyl čas na repasi a žádný ležící kus v okolí taky nebyl. Stálo mě to 660 dolarů – podstatně jiný příběh než se startérem za kilo.

No a vlastně ještě jedna závada. Po cestě z Cape York jsem si všiml, že máme dva prasklé listy na levém předním péru. Tak jsem s tím „nouzově“ dojel až do Brisbane, přes 2500 km, kde jsem sehnal za 50 baků obě péra.

Lidovky.cz: Auto jsi už prodal. Prodělal jsi na tom?
Nemyslím si, že jsem na tom obchodě prodělal, ale určitě taky nevydělal. Dostal jsem se do situace, kdy Marie už odletěla do Prahy, a zůstal jsem u protinožců sám. Dost mi chyběla po stránce jistoty, kterou jsem v ní určitě měl, takže jsem chtěl už mít vše vyřešené. Tak jsem trošku slevil na ceně, ale zase mi to dalo možnost rozprodat nezávisle téměř všechny doplňky a prodat auto skoro bez zásadních a drahých úprav. Rozhodně kdybych se dal více do klidu, tak na tom i vydělám. Prodal jsem to prvnímu, co se na to přišel podívat, a to i za cenu, kterou jsem nahodil. Už jsem se prostě viděl v Kanadě.

Hutt Lagoon aneb jedno z růžových jezer, kterými jsme projížděli.

Lidovky.cz: Vrátil jsi se do Severní Ameriky. Proč? Austrálie tě nenadchla?
Ano i ne. Má existence v Austrálii byla od začátku jako cestovatelský projekt. To je taky důvod, proč jsem nechtěl být v Sydney, kde je největší komunita Čechů a Slováků. Mám tam pár super kamarádů, ale vím a znám se, že kdybych se trošku nestranil, tak jsem možná ještě teď v Sydney. A nevyjel bych dál na výlet než na jih do Jervis Bay (kde jsem bohužel mimochodem nebyl a mrzí mě to).

Kanadu jsem měl možnost poznat dříve. Tam jsem právě žil na jednom místě, v komunitě přátel a udělal si vazby takové, že jsem asi přesvědčen o svém novém domovu. Jsem teď v Kanadě počtvrté a vždy jsem byl ve Whistleru nebo Vancouveru, což je od sebe necelé dvě hodiny příjemné jízdy. Takže cestování po Kanadě mě pořádně teprve čeká.

Tak jsem vždy i odpovídal na dotazy, jak dlouho mě ještě bude bavit takhle žít? Až si najdu místo kde to stojí za to! A bohužel pro Austrálii – v mém případě jsem měl tu zkušenost v Kanadě už dříve. Pro každého to může být jiné.

Lidovky.cz: Vrátíš se vůbec někdy do České republiky?
Nebudu lhát – rodina mi na cestách chybí. Krom mámy a bráchů mám sedm synovců a jednu neteř. I když jsem byl v Česku, tak jsem měl guláš v tom, co se děje, ale takhle na dálku nejde udržovat plnohodnotný kontakt. Ideálně – zatím jenom ve snech – bych rád strávil pár měsíců v Kanadě a pár měsíců v Evropě (převážně v Česku okolo rodiny a přátel). Mám k tomu ještě daleko, abych si mohl pískat s občanstvím v Kanadě, ale doufejme, že vše jde správným směrem. 

Pusa v Natural Window v Národním parku Kalbari. Těsně předtím než jsme se šli...