Snídáme na palubě při východu slunce. Co by rychlému člunu trvalo 40 minut, plujeme tři hodiny, ale to nikomu nevadí. V Kulusuku přesedáme na člun Georgova syna Justuse. Ještě jednou si prohlížím americké vojenské základny.
Když pokračujeme dál k ledovci, Justus náhle vypíná motor a do ruky bere malorážku s optickým zaměřovačem. Proti nám pluje s vousatým úsměvem tuleň. Udělám dva opatrné kroky, abych měl lepší záběr. Rána pleskne o hladinu pár centimetrů vedle tuleně a ten uniká pod vodní hladinou. „Nehýbat!“ křičí na mě Justus. Svojí nešikovností jsem dal tuleni šanci uniknout. Teď musíme až pět minut čekat, než se zase vynoří k nádechu, vysvětluje Justus. Postupně vypálí na tuleně sedm ran, ale ten vždy se štěstím uniká. „Pro dnešek vyhrál,“ přiznává lovec sklesle porážku.
  |
Na dně člunu leží stará dřevěná harpuna. „Používáš ji?“ ptám se. „Jednou za rok dostanu povolení na lov velryby. Střílím na ni puškou, a když zpomalí, tak do ní zaseknu harpunu. Ta má na sobě navázaný plovák. Vidím tak, kde velryba plave a nemůže se potopit,“ vysvětluje Justus. „Lovím ale jen malé kusy. Maximálně šestimetrové,“ dodává.
Zblízka mi namodralý ledovec tvarem připomíná řadu tučňáků skákajících z útesu do moře. Jeden vytlačuje druhého. Z odstupu vypadá jako široká dálnice. Před několika dny jsem se dal v Tasiilaqu do řeči s rakouským matematikem, který po 20 letech přijel do Grónska na tři měsíce, aby si vyčistil hlavu. Tvrdil, že když byl u ledovce, nepoznal ho. Hodně se zmenšil. Grónsko je na první pohled trochu jinou zemí, tvrdí mi.
