Na Filipínách jezdí místo autobusů upravené vojenské dodávky, říká Češka

Lidovky.cz: Vzpomenete si na první dny po přestěhování? Co vám nejvíce ulpělo v paměti?
Na Filipíny jsem jela pracovně a první dny trávila hlavně v kanceláři v Manile, respektive Makati, což je jedno z manilských měst. Manila je totiž složena z 16 "podměst“, kdy každé je úplně jiné než druhé. Takže zatímco Makati je takový filipínský Manhattan, město o kousek dál připomíná spíše velký slum. A nejsilnější zážitek hned na začátek pro mě bylo se mezi městy dopravovat.

Když mám čas, ráda jezdím i v zahraničí „mhdéčkem“. Hlavně pro pocit že více poznám. V Manile je to ale opravdu výzva. Jezdí se tady tzv. jeepneys, upravenými vojenskými dodávkami, které tu zůstaly po Američanech z druhé světové války. Do otevřených aut bez oken se pohodlně usadí tak osm, deset lidí. Tady se jich ale dovnitř naskládá i pětadvacet a vůbec nevadí, že poslední už sedí napůl v cestě a nohama šourají o zem. Pro mě, jako - stále ještě exotickou - Evropanku, se ale vždycky našlo místo na lavici.

Lidovky.cz: S čím jste v cizině narazila? Je nějaký český zvyk, který byl pro okolí krajně nezvyklý?
Neřekla bych zvyk. Filipíny jsou oproti jiným asijským zemím díky historii španělské kolonizace křesťanské a díky americkému vlivu dost „západní“. V čem jsem se ale vymykala byl můj vzhled. Mám docela průměrných 170 cm, ale tady to stačilo na to, abych ostatní převyšovala o hlavu až tři. Navíc se z nějakého důvodu Filipíncům líbil můj nos. „Ty máš tak hezký velký nos, můžu si tě vyfotit?“ No, naučila jsem se to brát jako kompliment.

Lidovky.cz: Chtěla jste se do Česka vrátit?
Od počátku jsem věděla, že jedu na Filipíny na dobu omezenou, takže plán vrátit se zpět do Česka byl jasný. I tak mě občas chytla smutná po domovu. Hlavně po lidech. Filipíny jsou časově o sedm hodin jinde, a tak jsem měla problém si s přáteli nebo rodinou i volat. Buď spali oni, nebo já, pracovali oni, nebo já... Těžko se to koordinovalo. Navíc v Cebu, kde jsem hlavně pracovala, jsem za pět měsíců nepotkala jinou Evropanku, takže trochu kulturní šok. Našla jsem si ale super místní tým a spolu jsme pak často trávili víkendy wakeboardováním a večery karaoke - to je tady super populární.

Lidovky.cz: Existuje nějaké české jídlo, které vám v cizině chybělo? Uvařila jste přátelům v zahraničí nějaké české jídlo? Jak jim chutnalo?
Přiznám se, že nejsem na české jídlo moc fixovaná. Trochu se mi stýskalo po sýrech, ty byly podle mě na Filipínách špatné a předražené, ale zcela to nahradilo ovoce a zelenina, které tady naopak byly výborné a za pár korun. Co také musím zmínit je, že filipínské jídlo vůbec není tak špatné, jakou má pověst. Filipínci svoje jídlo rádi grilují nebo smaží, jí hodně proteinů, takže strava to není lehká, ale vždycky super ochucená. Nebojí se pikantního, je tady hodně čínského vlivu a jedny z nejlepších korejských restaurací. Balot, vyhlášený bizarní street food, kde jsem si po troše hecování a dvou pivech dala polovyvinuté kachní embryo. Mezi moje nejoblíbenější nepatří.

Lidovky.cz: Jaké jsou první asociace, které slýcháváte, když řeknete, že jste z Česka?
Na tak malý národ jakým jsme, se nám podařilo vychovat skvělé sportovce a ti jsou z mé zkušenosti to, co se lidem vybaví. Petr Čech, Pavel Nedvěd... Kdo má rád fotbal, vždycky ví. Jinak většinou netuší. Jsem ráda, když odhalí, že jsme v Evropě. 

Lidovky.cz: Sledujete tamní politiku? Liší se politická kultura od té naší?
Už jsem nějakou dobu zpět v Česku. Politiku jsme občas řešili s místními kamarády večer u piva, ale nebylo to tady velké téma. Už tehdy vyčníval dnes dost kontroverzní prezident Duterte. V té době byl ještě starostou Davaa na ostrově Mindanao, který ve srovnání se zbytkem Filipín zažíval jisté nepokoje. Dutertův nekompromisní přístup ke kriminálníkům měl tehdy mezi lidmi, se kterými jsem se bavila já, většinou pozitivní konotaci. Jak je to dnes netuším.