Úterý 11. května 2021svátek má Svatava 28 °C skoro jasno, občasné bouřky Předplatné LN
Lidovky.cz > Cestování > Aktuality

NOMÁDI: Měsíc života za necelých šest tisíc. V Mexiku jsme jedli ovoce na kila, říkají Spolu na cestách

Mexiko - Popocatepetl | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Mexiko - Popocatepetl | foto: Spolu na cestách

Když na začátku 90. let přišel na trh Opel Corsa, byl to jeden z nejlevnějších vozů západní provenience v tuzemsku. Malé úsporné auto si kupovali ti, jimž se zajídaly vozy východního bloku. Nikoho z tehdejších uživatelů by patrně nenapadlo, že se corsou dá podniknout cesta kolem světa, při které bude plnit roli obytného automobilu. Dvojice mladých Slováků, která si říká Spolu na cestách - Together on roads, takovou expedici podnikla.

Ivana Kohútová a Pavel Balajka jsou už pár měsíců doma na Slovensku. Jejich Opel Corsa dorazil lodí z Mexika za nimi. Předtím cestovali 18 měsíců. Přes dvacet let staré auto „natočilo“ zhruba 100 000 kilometrů po cestách i necestách Evropy, Asie a Severní a Střední Ameriky.

Mexiko - Mexiko, Baja California - Krvavé východy slunce v zátoce Bahia de Los...
Mexiko - obří kaktusy

Lidovky.cz: Když se teď blížíte v corse k retardéru na silnici, na co si vzpomenete?
Rozhodně na Mexiko. Mezi první španělská slova, která jsme se při cestování s vlastním autem v Mexiku naučili, patří výraz „TOPE“, neboli retardér. Retardérů jsou tam snad miliony. I když jsme klidní řidiči, občas nás přiváděly k šílenství. Upřímně za celou cestu nás asi nic nevytočilo tak, jako mexické retardéry.

Cesty dvojice můžete sledovat na facebooku ZDE

A také na instagramu ZDE

Lidovky.cz: To vypadá na nějakou mexickou silničářskou úchylku...
Nezáleží, jak moc je cesta rozbitá. Nezáleží, jestli jste v centru města nebo uprostřed ničeho, ale vždy se tam objeví zpomalovač. Dokonce zcela nepochopitelně i na polní cestě. Cesta je rozbitá, jsme rádi, že jedeme alespoň hlemýždím tempem a najednou retardér. Ne aby opravili cestu, ale oni raději ten asfalt použijí na stavbu retardéru. A kéž tam byl jen jeden.

Některé vesničky jsou jimi přímo poseté, jeden za druhým, před každým domem, před každou křižovatkou. A u mnoha z nich chybí značení. Za šera si černého asfaltového retardéru na černé asfaltové silnici sotva všimněte. Asi dvakrát se nám stalo, že jsme přes velké zpomalovače letěli tak, že jsme v Corsičce narazili hlavou do stropu. Dokonce v Mexiku se občas objeví i dopravní značka „Zóna zpomalovačů“. To se máte na co těšit. A potom nemluvě o tisících značkách „TOPE“, před nimiž zpomalíte, podle předchozích zkušeností téměř až zastavíte, čekáte kdy vás to nadhodí a nic. Žádný zpomalovač se nekoná.

Lidovky.cz: Podle vás je nejčastějším důvodem, kterým lidé vysvětlují, proč nemohou cestovat, trojice „Ne“. Přesněji řečeno: Nemám čas. Nemám peníze. Neumím cizí jazyk.  Kde dvojice těsně po škole vezme peníze na cestu kolem světa? Vyloupili jste banku? Narazili jste při práci na zahrádce na zlatou žílu?
Kéž by. Naše cestování si platíme z vlastních úspor. Hned po skončení univerzity jsme odešli pracovat do zahraničí a vedle cestování začali šetřit i na cestu kolem světa. Nemáme žádné půjčky, hypotéky, leasingy...

Náklady na cestu

Naše měsíční životní náklady jsou velmi nízké. V zahraničí jsme několikrát pracovali jako dobrovolníci u neziskových organizací. Mnoho lidí taková práce bez nároku na mzdu může odrazovat, ale díky ní jsme se zdokonalili v cizím jazyce a získali zkušenosti. Navíc jsme si našli si v zahraničí kamarády, kteří nám později pomohli. Dokonce organizace, v níž jsme pracovali jako dobrovolníci, nám později zajistila bezplatné bydlení, i když jsme už pracovali na jiném místě. Takže karma zřejmě skutečně funguje.

Lidovky.cz: Jak dlouho jste na cestu šetřili?
Našetřit na dvouletou cestu kolem světa s autem a vytvořit si dostatečnou finanční rezervu nám trvalo zhruba 14 měsíců. Občas to znamenalo desítky hodin přesčasů či tři práce současně. Ale věděli jsme, že je to jen na krátko a pak 2 až 3 roky nebudeme mít žádný pořádný příjem. Tak jsme prostě zaťali zuby a makali na splnění svých snů. Pracovali jsme například jako vychovatelé ve škole a plavčíci, takže to nebyly fyzicky náročné práce a na ty hodiny přesčasů si vlastně nemůžeme stěžovat.

Lidovky.cz: Uvádíte, že jste dokázali měsíc cestovat a přežít za 210 euro na osobu. To se vám povedlo ve Střední Asii. To byla nějaká místní forma půstu?
Za podobnou částku na osobu jsme žili i v Mexiku a to jsme si museli platit i pronájem bydlení. A určitě si neodříkáme jídlo. Právě naopak. Na cestách často jíme mnohem více, než spořádáme běžně doma. Na kvalitě jídla si dáváme záležet. Když nepočítáme náklady na přepravu auta přes oceán, které tvořily zhruba třetinu našeho rozpočtu, tak výdaje za jídlo jsou u nás na prvním místě. Při cestování jsme střídali vaření s návštěvami restaurací a se street foodem.

V Turecku či Uzbekistánu jsme oběd s masem pořídili častokrát již od 1,50 €. V Mexiku ovoce jako banány, avokádo, ananas, pomeranče kupujete od 0,40 € za kilo. Ovoce jsme denně konzumovali na kila.Také typický mexický oběd není těžké pořídit již od 1 €. Často jsme se pohybovali mimo turistické trasy. V malých vesničkách jsme jedli tam, kde místní. Ti přece vědí, kde nejlépe vaří. Tuto metodu poznávání místních kuchyní můžeme jen doporučit.

Nomádské cesty japonskými off-roady

Lidovky.cz: Jak je pro vás důležitá příprava jídla na cestě? Krátkodobé expedice se dají přežít na konzervách bez újmy na duševním zdraví, ale 18ti měsíční cesta?
Cestujeme i kvůli ochutnávání nových jídel a chutí. Rozhodně není náš styl vozit desítky kilo konzerv ze Slovenska a pak vynechat místní speciality. V Asii jsme se například většinou někde zastavili na oběd a večeři si vařili sami. V Mexiku to bylo nejčastěji naopak. Vozíme benzínový i plynový vařič a tak si v podstatě dokážeme připravit cokoliv. Zásadní problém byl v tom, že jsme neměli ledničku. Kvůli čerstvým potravinám jsme často museli zastavovat na trzích, což ale nakonec nebylo až tak špatné, protože lokální trhy máme rádi. Jediná země, kde jsme omezili návštěvy restaurací a více vařili sami, byly USA. Přece jen ceny služeb jsou zde výrazně vyšší a hlavně jsme v USA drtivou většinu času strávili v přírodě, v národních parcích, a z lesa jsme doslova vylezli jen kvůli doplnění zásob.

Lidovky.cz: Překvapilo mě, že si vozíte zhruba 60 litrů vody a tato zásoba vám přišla nedostatečná. Je s pitnou vodou větší problém, než s palivem?
S benzínem nemáme problém, protože naše corsa má dojezd 1000 kilometrů. Opravdu vážně nám hrozilo, že nám dojde benzin, jen jednou v Rusku. Tankování jsme odkládali a nakonec bylo několik benzínových stanic zavřených, případně měly vyprodaný 95 oktanový benzín. Dokonce při cenách benzínu pod 0,50 € jsme občas utratili více na vodu, než za palivo.

Lidovky.cz: A ta voda?
Trávíme hodně času v přírodě a ačkoliv se možná 60 litrů vody zdá být dost, zmizí za pár dní. Hlavně v pouštních podmínkách, kde jsme dohromady vypili kolem 8 až 10 litrů denně. K tomu vaření, hygiena... Největší problém nastal v Tádžikistánu, kde jsme v obchodech našli jen plastové dvoulitrovky a produkovat tolik plastového odpadu nám nebylo příjemné. Vodu jsme tedy filtrovali z řek. A v mnoha zemích netekla pitná voda ani z vodovodu. V Mexiku jsme si kanystry plnili ve čistících stanicích, kde se voda filtruje.

Lidovky.cz: V zadní části auta jste si postavili postel s úložnými prostory. Ale ten prostor je zoufale malý k dlouhodobému pobytu. Jak jste přežili dny se špatným počasím? Máte obecně nějaký recept na ponorkovou nemoc?
Poslední roky jsme spolu téměř nonstop, často dokonce i v práci a přesto nemůžeme mluvit o žádné „ponorce”. Když vidíme některé páry, které se těší z dovolené zpět do práce, protože to spolu nemohou už vydržet, tak to prostě nechápeme. Nemáme na to žádný recept, prostě jsme si sedli. Za špatného počasí, kdy se nedalo cestovat, jsme dělali zhruba totéž co doma. Četli, plánovali další trasu či se dívali filmy nebo seriály. V lockdownu v Mexiku, když jsme tři měsíce téměř neopouštěli pokoj, jsme často vařili, hráli společenské hry, učili se španělštinu a čas nám rychle ubíhal.

Lidovky.cz: Musí být člověk zručný automechanik, když vyjede na cestu kolem světa se starým autem, které navíc stavěli pro městský provoz?
Určitě ne. Je výhoda umět si co nejvíce věcí opravit sám, ale z naší zkušenosti můžeme říci, že všude jsme potkali skvělé lidi, kteří nám rádi pomohli. Autoservisy se najdou všude.

Lidovky.cz: Projevilo se i u vás pravidlo, že součástku, kterou potřebujete, jste si se sebou nevzali? A která to byla?
Měli jsme se sebou téměř všechny elektronické komponenty motoru, ale samozřejmě ten, který se porouchal, mezi nimi nebyl. V Rusku „odešlo” teplotní čidlo spouštění ventilátoru na chladiči. Při stání nebo prudkých stoupáních se ventilátor nezapínal a teplota motoru šplhala k nevhodným hodnotám. V Rusku se teplotní čidlo nedalo sehnat, Opel Corsa tam není běžné auto a doba dodání v servisech byla téměř dva týdny. A tak jsme pokračovali v cestě bez něj.

Od ventilátoru chladiče jsme natáhli dráty ke spolujezdci. Kromě navigace tak měl na starosti i sledování teploty motoru a manuální zapínání chladiče. Ze spolujezdce se stal navigátor a hlavní správce teploty motoru. Projeli jsme takto několik tisíc kilometrů. Teplotní čidlo nám kamarád poslal až do Kanady. Ve Vancouveru jsme ho vyměnili.

Lidovky.cz: Jakou věc považujete za nejzbytečnější z výbavy, kterou jste nakládali při odjezdu?
Zbytečných věcí jsme se sebou vezli opravdu hodně. Pro mnohé je Opel Corsa jen nafouknutá nákupní taška na kolech. Ale do tohoto malého vozu se vejde i spousta zbytečností, třeba oblečení. Téměř všude se dá oblečení nakoupit za podobnou, nebo i nižší cenu, než u nás. Příště si jej budeme podle potřeby po cestě dokupovat.

Téměř věci, které jsme sebou měli v Corse

Téměř věci, které jsme sebou měli v Corse

Lidovky.cz: Vím, že jste přesvědčení o tom, že s moderním autem byste cestu nezvládli. Proč?
Není moderní auto, jako moderní auto. Obecně by zřejmě měla problémy většina motorů, které vyžadují vysokooktanová paliva a jsou citlivé na jejich kvalitu. Například v Uzbekistánu, kde se převážně jezdí na plyn, jsme sehnali jen 91 oktanový benzín. Dokonce i v USA jsme byli jednou donuceni tankovat zhruba 92-93 oktanový benzín, protože jsme byli na odlehlém venkově. Potkali jsme i cestovatele s modernějšími vznětovými motory, kteří měli problémy s DPF filtrem. Nechávali jej vyměnit a on se opět velmi rychle poškodil. Cestování s moderními vozy s citlivostí na kvalitu paliva by podle nás bylo jen komplikovanější.

Lidovky.cz: Kdyby jste měli sestavit tříchodové menu napříč kuchyněmi, které jste během cesty měli možnost ochutnat, jak by vypadalo? Doufám, že to nebudou halušky na tři způsoby…
To je těžké zadání, ale aktuálně bychom měli chuť na: polévka: Mexíkósk kjúklingasúpa (Islandská polévka na mexický styl) hlavní jídlo: šašlik, dezert: baklava. A ideálně to zapít ayranem.

Lidovky.cz: Malá auta vzbuzují sympatii. Zvlášť na takové expedici. Zvali vás místní domů, nebo na jídlo?
Naši cestu nenazýváme expedicí. Byl to prostě jen trochu delší výlet. Potkali jsme desítky cestovatelů, v různých autech, a všichni jsme měli podobné zkušenosti. Podobně jako nás i je „domorodci“ často zvali na pohoštění, rádi se s nimi pustili do řeči, nebo jim dokonce nabídli nocleh. V USA bylo naše malé auto jako pěst na oko. Občas nás lidé zastavovali jen proto, že chtěli vědět více o autě. Žádné podobné nikdy neviděli a o značce Opel jen slyšeli.

Lidovky.cz: Každá cesta člověka změní. Jak ta vaše cesta změnila vás? Vážíte si víc obyčejných věcí?
Nikdy předtím jsme si neuvědomovali, v jakém blahobytu žijeme. V Mexiku jsme se poslední měsíce zdržovali v malých vesničkách, kde lidé častokrát žijí v miniaturních domcích. Podobné je to i v Asii. A najednou jsme se vrátili do Evropy, na Slovensko, kde stojí obrovské domy s tekoucí vodou, elektřinou a topením. Pár týdnů jsme žili v plážovém domku s kamarádkou Lucianou, kam nebyla zavedena elektřina. Na střeše měla pár solárních panelů, v domě staré autobaterie, které občas nevydržely napájet ani notebook.

Pitnou vodu musela Luciana jezdit kupovat do města. Užitkovou vodu sbírala z přeháněk. Když nezapršelo, tak vodu neměla. Přesto byla šťastnější, méně uspěchaná, méně ustaraná než my v Evropě. Furt pracujeme a neustále se honíme, jen abychom více konzumovali. Jen platíme účty. Když jsme se vrátili do tohoto uspěchaného světa, tak nám mnoho věcí přijde zvláštní, divné a nepochopitelné.

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

{POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}

Němci mají covidu po krk. O Velikonocích létají k moři a obcházejí nařízení

Německá farnost Neuss-Süd organizuje na Velký pátek bohoslužbu přizpůsobenou... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Premium Je to až strašidelné. Velký pátek je jeden z největších křesťanských svátků, který v Bavorsku prostě nemůžete jen tak...

Kellnerovi vadilo sekání trávy ze sousedních zahrad, vzpomíná architekt Pleskot

Vila ve Vraném nad Vltavou od Josefa Pleskota pro Petra Kellnera. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Premium Mezi klienty Josefa Pleskota, jednoho z našich nejuznávanějších architektů, patřil i Petr Kellner. Pleskot pro něho...

Cíle Sparty? V první řadě úspěch v Evropě. Nejlepší sponzor je UEFA, říká Vrba

Pavel Vrba, nový trenér Sparty, pózuje nad potemnělou Letnou. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Premium Kdyby si psal bodový plán, u první položky si může udělat fajfku. Odškrtnout, že start se povedl. Ale když Pavel Vrba...