Pátek 23. února 2024, svátek má Svatopluk
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
130 let

Lidovky.cz

Nomádi

Dva čeští nomádi ztroskotali s veteránem na tři měsíce v mexickém servisu

Něco mi tady nehraje. Začínají skutečné galeje. Ciudad de Mexico. foto: The Ory Story

Ondřej Bárta je nezmar. Zdá se, že v jeho plánu přejet americký kontinent jej nic nezastaví. Ani zima, ani špatné silnice, ani rozpadající se Květa. Tak láskyplně Ondřej se svou partnerkou Gabrielou říkají Volkswagenu Transporter 3. generace, se kterým se vydali na americké dobrodružství.
  14:00

Na začátku byla myšlenka poznat Ameriku. Celou, od severu na jih. K tomu měl posloužit expediční speciál postavený z nejlevnější Westfalie, kterou Ondřej a Gabriela v Britské Kolumbii našli. Chtěli vyrazit na podzim a klesat na jih podél západního pobřeží za krásného počasí. Nakonec odjížděli v minus dvaceti těsně před Vánocemi a následoval mrznoucí déšť ve státě Washington, vichřice se záplavami v Oregonu, záplavy a sesuvy v Kalifornii a k tomu se Květa rozpadala za jízdy. Vše vyvrcholilo v Mexiku, kde česká dvojice a jejich veterán z roku 1985 na téměř tři měsíce uvízli v servisu. Rozhovor s Ondřejem Bártou vznikal korespondenčně.

Tohle údolí je součástí slavného geologického zlomu San Andreas. Květu to naštěstí nezlomilo. Kalifornie.

Kde jste teď a v jaké kondici je vaše expediční vozidlo?
Teď jsme po půlroční pauze zase zpět na okraji aglomerace hlavního města Mexika. Dvacet jedna milionů lidí v jednom městě. Na jaře jsme bydleli 10 týdnů v autě přímo v servisu. Teď bydlíme u rodiny svářeče, který nám s autem pomáhá. Naštěstí jsme v jedné z bezpečnějších částí Ciudadu de Mexico. Ale je tu velká chudoba a s tím je spojeno i plno problémů. Nejhorší je to s vodou, prostě není. Uzavírají vodovod.

Nejdelší uzavírka trvala asi 6 týdnů, chodíme pro vodu s kbelíky a to si pak rozmýšlíš, kdy můžeš spláchnout a kdy ne. Ovzduší je další problém. Smrkáme krev. A o krysách a švábech ani nemluvím, ty jsou z toho všeho docela v pohodě… Včera jsme byli poprvé testovat auto a až na to, že nám po 30 kilometrech upadl motor, to docela jelo. Takže pomalu naši kompletní rekonstrukci finalizujeme.

Kde jste sháněli díly na generálku dodávky?
Díly jsme postupně kupovali cestou po USA. Na západním pobřeží jsou tato auta neuvěřitelně populární a každý správný surfař by měl mít takovouhle dodávku. V Kalifornii jsme navštívili i firmu, která se specializuje na výrobu dílů na staré VW dodávky. To pro nás byla bezkonkurenčně nejdražší atrakce. Těsně před hranicemi do Mexika jsem zjistil, že T3 v Mexiku skoro nejsou, a tak jsem ještě plno dílů doobjednával před přejezdem hranic. A tady v Mexiku většinu dílů vyrábíme anebo používáme součástky z novějších aut.

Proč se Květa kazila? Neměli jste při jejím výběru šťastnou ruku?
Nejšťastnější ruka to asi nebyla. Ale vzhledem k ceně jsme s tím trochu počítali. Nečekal jsem, že problémy budou tak rychlé a tak dramatické. Prostě tato auta jsou buď strašně drahá, nebo ve velmi špatném stavu. Květa vypadala pěkně, nebyla moc zrezlá, ale technicky to tedy byla docela bída.

Ory story na cestách

Cestování Gabriely a Ondřeje můžete sledovat na jejich youtube kanále, na Facebooku na profilu Ory Story, případně na profilu Cesta je cílem. Gabriela má na Instagramu profil ZDE a Ondřej TADY.

Kolik peněz vůbec takhle staré auto v Kanadě stojí? V Evropě ceny starých VW vyletěly hodně vysoko.
Květa byla na prodej za 14 000 CAD, velmi snadno a okamžitě jsme se dohodli na 8 000 CAD, minulou zimu to bylo 144 000 Kč. Za kompletní originální Westfalii z roku 1985 je to na evropské poměry hodně dobrá cena. Vzhledem ke stavu bych ji u nás viděl o takových 100 000 Kč dražší. Výhoda nákupů v Kanadě je, že si lidé neumí dobře plánovat investice. Tolik si neváží peněz, a když něco chtějí prodat, tak jdou s cenou rychle velmi nízko. Ceny padají dolů hlavně u věcí, které potřebují další servis, protože ten je v Kanadě mnohonásobně dražší. Za pěknou T3 v originálním stavu se běžně v USA a Kanadě platí kolem 400 tisíc korun. A za modernizovanou T3 upravenou k cestování a s pohonem 4x4 lidé běžně zaplatí i více než milion, v korunách samozřejmě..

Nepřetěžovali jste trochu Květu? V jednom okamžiku vezla na palubě kromě osádky a bicyklů i 10 disků a 10 pneumatik. Proč?
Byli jsme si s Květou „fifty – fifty“. Kdyby nedělala problémy, tak si mohla pěkně nalehko dál brouzdat po pobřeží Pacifiku. Ale jak jsme pořád řešili, že nejede a studoval jsem všechna fóra a obchody s díly, tak jsem začal toužit po bezproblémovém a upraveném cestovatelském speciálu, a proto začalo shromažďování dílů.

A ta kola pro další dvě dodávky?
S koly je to speciální příběh. Měli jsme ze startu strašné pneumatiky. Vzorek měly, ale byly tvrdé jako kámen a zpuchřelé. Ale driftovalo se na nich suprově. V USA jsme zjistili, že výběr pneumatik v originálním rozměru 14 palců je velmi špatný a rozhodl jsem se o kompletní upgrade na 16 palců. Sehnali jsme na vrakáči v San Diegu pěkné disky ze starého Mercedesu a nechali si je i obout na nové gumy. Pak jsem ale zjistil, že nasadit je na naše auto je bez servisu nadlidský úkol a že je tedy povezeme do Mexika. V Arizoně jsme ale hledali ještě rezervní kolo a při tom pátrání jsme objevili parádní chromované disky, které by na Květu neuvěřitelně sedly. No, a už jsme jeli s deseti obutými disky v autě a čtyřmi na Květě. Nejvíce jsem se bál přejezdu hranic, ale nepochopitelně si všimli jen dvou kol na střeše a i s těmi měli problém…

Teď jste v Mexiku a pochopil jsem, že T3 je tam docela neokoukané auto? Kterou generaci Transportéru od VW tam potkáváte nejčastěji?
Je to tak! Třetí generace transportérů se ve Střední a Jižní Americe nikdy nevyráběla. Ta auta jsou tady fakt vzácná a drahá. Ale o to více je silnější spojení nadšenců těchto vozů. Jsme už zvaní k několika fanouškům T3 tady ve střední Americe. Díky tomu autu prostě mnohem lépe poznáváme svět, ale je to o nervy občas.

Druhá kulatější generace T2 se přímo v Mexiku a Brazílii vyráběla a je jich tady opravdu hodně (historii VW Transporter si můžete přečíst ZDE). Neuvěřitelné je, že v Brazílii se do roku 2005 vyráběly ještě se vzduchem chlazeným motorem a výroba vodou chlazených T2 skončila v roce 2013. Mezi evropskými fanoušky a sběrateli jsou tyhle jihoamerické verze mnohem méně cenné než klasická německá výroba. A i tady v Mexiku je cena T3 několikanásobně vyšší než cena T2.

Z čeho své cestování financujete? Pracujete po cestě?
V Brně máme malou stavební firmu a svoje vlastní stavební projekty. Musíme tedy pracovat online přes oceán. Děláme návrhy projektů, úpravy projektů, řešíme financování a pak zasahujeme i do samotných realizací, které má ale už více na starosti firma. Snažíme se ale tyhle peníze na cestování nepoužívat a vždy vymýšlíme nějaký přivýdělek. Je to součástí poznávání světa. Třeba když jsme byli na Zélandu a v jihovýchodní Asii, tak jsme si na tři čtvrtě roku života vydělali několika transakcemi v krypto měnách.

A teď jsme si základ vydělali hledáním zlata po kanadských lesích pro geofyzikální firmu z Vancouveru. Oba jsme geologové, tak nám tato naše akční letní práce byla blízká, létat do práce každý den helikoptérou byl zážitek. Prostě to tak nějak různě plácáme. Základem ale je, že prostě cestujeme a žijeme velmi levně. Většinu věcí si kupujeme na bazarech, nepijeme alkohol, kávu, nekouříme a snažíme se jíst základní reálné potraviny. A čočka prostě moc nestojí a neplatíme nájem a poplatky za energie. Líbí se nám takový životní styl. Nejvíce utrácíme za zážitky a vybavení, které k těm zážitkům potřebujeme.

Máte spočítáno, na kolik peněz první etapa americké cesty vyšla?
To bohužel spočítané nemáme. Protože nežijeme z jednoho „budgetu“. Vyděláváme i postupně cestou. Ale když nebudu počítat díly na Květu a její pořízení, tak téměř nikdy nepřekročíme částku 30 000 Kč za oba na měsíc na životní náklady a cestování. V Kanadě jsme s náklady někdy třeba i 20 000 Kč za měsíc. A tady v Mexiku, když jsme na jednom místě, tak to bude možná i 10 000 Kč na měsíc za oba dva. Díly na Květu a její úprava ale vyšly už na zhruba 200 000 Kč plus 1000 hodin mé práce. Uf.

Jaké jsou další cestovatelské plány?
Chceme dál pokračovat na jih, převážně po západním pobřeží a snad někdy začátkem léta dokončit naši cestu někde v Argentině. Ale kdo ví, svět se točí a my původně chtěli tuhle cestu zvládnout za 6 měsíců a teď už to vypadá spíše na 12. Pak bychom chtěli zpět do naší kanadské základny a trochu se pověnovat Severní Americe.

Máte před sebou nějakou zemi, které se tak trochu bojíte?
Že se bojíme, tak to se říct asi úplně nedá, ale respekt máme! Já už jsem byl ve válečné zóně na hranicích Turecka a Sýrie a projel jsem celý Pákistán. Zatkli mě v Číně za projížďku na kole, byl jsem na záchytce v Kyrgystánu, kde rozčilený policajt mlátil s AK-47 do stolu a tak… Teď jsme se zrovna byli podívat v nejvíce nebezpečné čtvrti Mexico City a musím přiznat, že tady mám ze situace mnohem větší respekt než kdekoliv jinde. Zrovna tady byly teď velké protesty, protože se v aglomeraci Mexico City ztratí 17 lidí denně a vláda s tím nic nedělá. 17 lidí denně! Z toho je devět žen. To je 6205 lidí za rok.

O svém putování zveřejňujete videa na youtubovém kanále Ory Story. Video je dost pracný formát. Kde videa vytváříte? Přímo v autě?
Ve vyspělých zemích nejčastěji ve veřejných knihovnách. Oba jsme strávili ve fakultních knihovnách kus života a máme to prostředí rádi. Je tam klid na práci a má to svoje kouzlo. Nesmíš se bavit, nesmíš tam jíst a tak občas i 8 hodin sedíme u počítače a ani se nezvedneme. Často jsou knihovny zajímavé i architektonicky a jsou chloubou životní úrovně měst. A když nám svítí na soláry, tak i v autě. Tady ve Střední a Jižní Americe nás, myslím, knihovny moc nečekají.

Když píšu o našem cestování, tak mě občas zaskočí zájem o článek, nebo příspěvek, na který bych si moc nesázel. Máš nějaké video na svém kanále, jehož sledovanost tě sundala ze židle a u kterého jsi to vůbec nečekal?
Musím říct, že to mám spíš naopak. Občas si myslíme, že vytvoříme úplnou pecku, jako třeba reportáž pod soptící sopkou u evakuované oblasti La Palmy (Kanárské souostroví) a skoro nikdo se na to nepodívá. Buď jsme mimo, nebo to jsou prostě záhady online algoritmů. Anebo uděláme takové spíše podprůměrné video a Gabča je tam v plavkách a to pak jede „bomby“. Řekl bych, klasická planeta Země. Ale celkově máme hodně malou sledovanost na to, kolik práce to dá.

Nejsi žádný cestovatelský nováček. Už před 10ti lety jsi s třetí generací VW Transporter projel Asii. Kde se v tobě vzalo nadšení pro cestování? Máte v rodině toulavý gen?
S rodiči jsem cestoval od dětství. Nejdříve po Česku a časem i po Evropě. Vždy jsem ale toužil po poznání a prožívání skutečného světa. Ještě před cestou do Asie jsem strávil deset let objížděním MTB závodů po celé Evropě. Závodil jsem ve sjezdu horských kol a mnoho let jsem byl v reprezentaci a poznal jsem lidi z celého světa. To mi otevřelo oči a neuvěřitelně vybavilo do dalšího života. Toužil jsem ale po jiných informacích.

Chtěl jsem vědět více o náboženstvích, o životě v indickém slumu, o problematice Tibetu, prostě o tom, jak skutečně ten svět funguje. Mám rád přírodu. Mám doktorát z přírodovědecké fakulty a zajímá mě celková propojenost živé a neživé přírody. Musím ale přiznat, že poslední roky mě hlavně zajímají prosté lidské životy a vztahy mezi lidmi a kulturou a jejich propojenost s lokální přírodou. Procestoval jsem toho už hodně. Životem v autě jsem odhadem strávil dohromady už asi 15 let. A občas jsem cestoval i bez auta.

Během asijské cesty jsi projel i Tibet. To je destinace, kam se po zemi těžko dostává. Jak vás tehdy napadlo vyjet na „střechu světa“?
Tibet je opravdu mezi autocestovateli třešnička. A celkově ani nevím, jestli bych ho někomu doporučil. Je to administrativně a finančně velmi náročné. A čínský režim, který Tibet vojensky ovládá, vám tam skoro nic nedovolí. Nám se to stalo náhodně. Řešili jsme v Indii společně s dalšími cestovateli dokumenty a povolení pro přejezd Barmy z Indie do Thajska. To je také celkem oříšek. Přejíždí se tam také zakázané vojenské oblasti. Po dlouhém řešení a cestování přes celou Indii nám ale vypršela víza a zároveň už jsme cestováním byli totálně vyčerpaní, a tak jsme se uklidili na dva měsíce do Nepálu, kde jsme třeba objeli Annapurnu na kolech. Ale také jsme tam hodně času strávili v nomádském kempu u jezera.

Potkali jsme zde fantastickou pětičlennou rodinu z Francie, která cestovala upraveným vězeňským autobusem a měla vyřízenou veškerou dokumentaci pro průjezd Tibetem pro dvě auta. Bylo to pro nás tenkrát velké rozhodnutí. Museli jsme se zadlužit a rozhodli se pro přejezd z Nepálu do Kyrgyzstánu přes Tibet a další čínský stát Xinjiang. Znamenalo to také, že nedojedeme do plánovaného Thajska, ale že se pokusíme s autem vrátit zpět domů. Tibet byl zvláštní. Vše je tam omezené. Museli jsme tam s autem na technickou a kolega cestovatel si musel udělat čínský řidičák.

Celou dobu jsme měli průvodce a vše striktně naplánované. Jednou nás zatkli při projížďce na kolech po městě. Měli jsme velkou a hodně nepříjemnou policejní aféru kvůli spaní v autě a ne v hotelu. To chtěli našemu průvodci sebrat průvodcovskou licenci a nás vyhostit. Ale to je všechno na dlouhé povídání…

Bylo by možné vaši asijskou cestu dnes zopakovat? Přece jen geopolitická situace se dost zhoršila…
Myslím si, že téměř ano. Ono to taky nebylo růžové. Jde o to prostě vyjet. Když jsme byli v Kurdistánu, tak nás jen o měsíc minulo raketové odstřelování ze Sýrie. A nebezpečnou oblast Balúčistán na jihozápadě Pákistánu jsme také projeli dva měsíce před mediálně známým únosem dvou holek z Česka. Když jsme večeřeli na východě Turecka, tak před námi zastavilo auto, dva výstřely a spolujezdec vypadl z auta. Vrah utekl. To jsme měli hodně špatný pocit, může to skončit fakt rychle. Několikrát nám různě po světě něčím vyhrožovali. Nejvíc nebezpečné místo, kde jsme asi týden bydleli ukrytí v křesťanské kolonii, byla pákistánská Kvéta. Ale to tak prostě bylo, je a bude. Základ je dodržovat pravidla místní kultury a být dobrý člověk. Celkově jsem se vždy všude cítil dobře a relativně bezpečně.

Jak tak vysoké nadmořské výšky dával transporter?
Nedával. Několikrát jsme překonali hranici 5000 m n.m. Celkově naše auto bylo v dost bídném stavu. Tenkrát jsme ho koupili od rybáře z Kolína za 15 000 Kč. V nepálském Káthmándú jsme prorazili olejovou vanu a asi to trochu přidřeli. Opravili jsme to plechovkou od piva a epoxidem a jeli do Tibetu. Voda tak vysoko ale vaří už při 85°C a nám se pravděpodobně motor tlakoval a zhoršoval čím dál víc. Aniž by nás na to teploměr upozorňoval. Tibet jsme ale nějak ještě přejeli a motor nám téměř „vybouchl“ až na poušti v Kazachstánu.

Mimochodem, co se volkswagenem, kterým jste cestoval po Asii, stalo? Skončil ve šrotu?
Vůbec ne! Po cestě jsme s ním objeli několik cestovatelských festivalů a pak dostal nový motor. A bratr od spolucestovatele s ním stále cestuje po celé Evropě. Ještě nás to auto přežije a uvidí věci, o kterých se nám ani nezdá.

Které tři země, které jsi dosud projel, bys určitě doporučil ostatním autonomádům a proč?
Z blízkých zemí je to určitě dnes populární Albánie a Černá Hora. Jsou krásné, exotické a je to kousek a skýtají mnoho dobrodružství! Úplně jiný svět čeká na autonomády v Maroku a Turecku, to jsou opravdu vstupy do jiného světa. Obě tyto země jsou dostupné a kulturně naprosto odlišné než Evropa. Člověk si tam teprve uvědomí, v jakém blahobytu u nás žijeme. Jako vzdálenější destinaci bych doporučil Kyrgyzstán. Kulturou i jazykem nám je blíž. Hory tam jsou neuvěřitelné. A zážitky, o které se tam dá zakopnout, jsou neuvěřitelné ještě víc. A také většina velkých cestovatelů říkalo, že tam jsou nejhezčí holky.

Nomádi ve volkswagenech

Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!