Úterý 19. března 2024, svátek má Josef
130 let

Lidovky.cz

Pěvecký sbor Orfeón Donostiarra koncertuje v rouškách. ‚Snažíme se to nevzdat,‘ říká José María Echarri

Cestování

  5:12
Amatérský pěvecký sbor Orfeón Donostiarra a jeho historie jsou úzce spjaty s městem San Sebastiánem, v baskičtině Donostia. Zde sbor v roce 1897 vznikl z iniciativy několika nadšenců a od té doby město proslavuje v koncertních sálech po celém světě. Je těžké shrnout stručně všechno, čeho za více než 120 let své existence dosáhl. Je nositelem mnoha ocenění, mezi nimi ceny knížete z Asturie nebo ceny fondu UNICEF, zpíval pod taktovkou světových mistrů včetně Lorina Maazela nebo Zubina Mehty.

Orfeón Donostiarra zpívá v rouškách Rossiniho Malou slavnostní mši (v rámci cyklu koncertů vážné hudby) foto: Archiv Kateřiny Ferenčíkové Nolasco

Od začátku pandemie se musel náročné situaci přizpůsobit a myslím, že to zvládl na jedničku. O tom, jak se zpívá v době koronavirové, i o osobních vzpomínkách a zážitcích mi vyprávěl jeho ředitel José María Echarri.

José María Echarri, ředitel sboru Orfeón Donostiarra

Jste ředitelem Orfeónu od roku 1996 a zažil jste s ním spoustu koncertů a významných úspěchů, o kterých se můžeme dočíst v řadě publikací. Co byste obzvlášť vyzdvihl?
Pro mě je asi nejdůležitější amatérský charakter sboru, který se podařilo udržet po celou dobu jeho existence. Představuje obrovský kus práce, protože jeho členové se věnují svému koníčku ve volném čase. Jsou to hodiny a hodiny zkoušek a představení. Někteří dirigenti, pod jejichž taktovkou zpíval, o něm mluvili jako o sboru amatérů, který zpívá tak kvalitně jako profesionálové. A to je opravdu vzácné. Sborem prošla od jeho vzniku více než tisícovka zpěváků, na zkouškách se seznámili lidé, kteří pak založili rodiny a s Orfeónem je tak spjato často i několik generací. Je to nejen hudební těleso, ale i společenský fenomén.

Na které vystoupení Orfeónu vzpomínáte nejvíce? Určitě je těžké vybrat jedno, ale i tak vás poprosím, abyste se o to pokusil...
Máte pravdu, není to jednoduché. V našem archivu uchováváme přes 30 tisíc záznamů o vystoupeních a každé z nich bylo něčím významné a důležité. Ale dovolím si být sentimentální: dodnes s velikým dojetím vzpomínám na koncert v Berlíně v roce 2001. Bylo to s Berlínskou filharmonií pod taktovkou italského dirigenta Claudia Abbada, který byl v té době těžce nemocný. Zpívali jsme Verdiho Rekviem a všichni to vnímali jako dirigentovo rozloučení. Když dozněly poslední tóny, v sále bylo před potleskem dlouho tíživé ticho. O to radostnější bylo zpívat pod vedením stejného dirigenta o pár let později v Lucernu, když se jeho zdravotní stav zlepšil. A opět to bylo symbolické: Symfonie č. 2 Vzkříšení od Gustava Mahlera. Na to opravdu nikdy nezapomenu. A pro zajímavost - právě deska Verdiho Rekviemu, nahraná v Berlíně s Claudiem Abbadem a Orfeónem, byla nominována na cenu Grammy. A v paměti mi utkvěl i výjimečný koncert u příležitosti našeho stého výročí, v roce 1997, kdy si Orfeón přišlo poslechnout více než 23 tisíc diváků na zaplněný fotbalový stadión Anoeta tady v San Sebastiánu. To dokázal po nás už jen Bruce Springsteen.

Koronavirus nám všem před rokem změnil život. Kultura je jednou z oblastí, které zasáhl nejvíce. Orfeón loni na jaře, v době nejtvrdšího lockdownu, zareagoval velice rychle a pružně. Mám na mysli skladbu Leonarda Cohena Hallelujah, kterou zpívalo 50 hlasů v 50 domovech. Virtuální dárek nejen milovníkům hudby, ale především také uctění památky obětí koronaviru. Jak tento nápad vznikl a byla jeho realizace obtížná?
Byla to iniciativa, na které jsme se podíleli společně se sbormistrem Josém Antoniem Sainzem. Řekli jsme si, že musíme něco udělat, že Orfeón by měl ukázat sílu hudby právě v tomto těžkém období. Zvolili jsme tuto známou skladbu jako symbol naděje pro ty, kteří trpěli, a ohlas byl obrovský. Technicky to byla velká výzva, koordinovat tolik hlasů z tolika míst a nahrávku uskutečnit, ale výsledek myslím stál za to.

To určitě! Skladba má na YouTube přes 200 tisíc zhlédnutí, že?
Ano, byl to opravdu velký úspěch. I když náš sbormistr, který je velice přísný, našel nějaké malé chybičky, protože jsme nikdy nic podobného nedělali a bylo to něco nového. Zpívat doma před počítačem je úplně jiné, než zpívat v koncertním sále. Ale dopad této iniciativy byl mnohem větší, než jsme čekali. A právě o to tady šlo. Ukázat, že kultura se nevzdává ani teď.

Sál, ve kterém se konají zkoušky sboru, přizpůsobený anticovidovým opatřením

Rok po začátku pandemie ve Španělsku: opatrné rozvolňování i varování před čtvrtou vlnou

Kvůli koronaviru jste museli v loňském roce zrušit hodně koncertů a projektů. Ale také jste letos nabídli domácímu publiku další novinku, cyklus koncertů vážné hudby od ledna do června. Měla jsem možnost na jednom koncertě být a opravdu klobouk dolů. Zpívat v rouškách, to musí být hodně náročné. V čem nejvíce?
Zpívat v rouškách určitě není jednoduché, to nám potvrzují dnes a denně členové našeho sboru. Stejně tak v rouškách probíhají i zkoušky, které se musely zorganizovat úplně jinak i z toho důvodu, že se musí zachovávat rozestupy. Ale bezpečnost a dodržování anticovidových opatření jsou na prvním místě. Naše sídlo je v krásné velké budově bývalé školy, takže za normální situace nemáme problémy s nedostatkem prostoru, ale teď nemůže zkoušet celý sbor najednou. Na to se musíme přemístit do velkého koncertního sálu. Takže překážky tady jsou, ale rozhodně nám stojí zpívat i nadále. Kvůli koronaviru jsme zvolili nový způsob práce: jednak cyklus koncertů vážné hudby, bez symfonického orchestru, pouze s klavírem. A přidali jsme i komorní koncerty v nejkrásnějších kostelech v San Sebastiánu. Snažíme se tak i nadále a v nových podmínkách rozdávat radost prostřednictvím hudby.

Autor: