Úterý 21. května 2024, svátek má Monika
  • Premium

    Získejte všechny články mimořádně
    jen za 49 Kč/3 měsíce

  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
130 let

Lidovky.cz

Po stopách válečné hydry: klavír ve skalním labyrintu i hřebíky chránící před frontou

Cestování

  7:00
Jsou to dějiny, které do skály zasekaly šrapnely a železem okované boty. Stačí jemně odbrzdit fantazii a člověk se rázem propadne o sto let zpátky - do vřavy první světové války. V italském Trentinu jsou stopy po válečné hydře hmatatelné dodnes.

Lago di Garda - vyhlášená bikerská oblast - má pohnutou válečnou minulost. foto: Ronny Kiaulehn

Každý, kdo kdy strávil jen pár dní u Lago di Garda, poznal i Strada della Ponale, ikonickou cyklostezku zaříznutou do monumentálního masivu sklánějícího se k hladině jezera. Málokdo však přibrzdí u prvního skalního tunelu a vydá se po nenápadných schůdcích vzhůru – za dějinami zasekanými do skály.

Garda pod kontrolou. Odtud vojáci kontrolovali severní část jezera.

Pevnost Ponale z první světové války má tři úrovně. Ta nejviditelnější a nejstarší část vykukuje nad skalním ostrohem. Jde o betonový monolit se střílnami, který připomíná legendární české bunkry, takzvané řopíky. Odtud rakousko-uherští vojáci kontrolovali sever Gardy a hlavně cestu od jezera Ledro. U jedné z pozorovatelen je dodnes viditelná deska, na níž je zapsána vzdálenost k nejbližším obranným postům.

Čím později se stavělo, tím fortifikace byla méně viditelná. Celá pevnost byla postupně zahloubena do skály a z masivu se pouze ježily hlavně, z nichž dělostřelci zasypávali okolí granáty. Protivníci tak složitěji zaměřovali, odkud výstřely vychází.

Klavír v útrobách skály

Vstup do kasemat je ukryt právě v tunelu (otevřen je jen výjimečně, prohlídku je nutné domluvit si v turistickém centru). Do nejnižší úrovně se musí sešlapat dvě stě příkrých schodů. Když si oči přivyknou černotě labyrintu, je možné vstoupit do důstojnické ubikace s dokonalou akustikou. Podle dobových dokumentů tady dokonce oficíři měli klavír.

Dnes už nezůstalo v jeskynním systému nic. Vůbec nic. Po válce, když se vraceli lidé vysídlení z údolí, odnesli z pevnosti vše, co nebylo přišroubované. Ale vlastně i to. Trámy, dřevěné nášlapné desky na schodech, traverzy podpírající stropy, ale i ocelové pláty, které kryly střílny. Zůstal jen jeden zazděný pancéřový štít, který chránil kanon. Stačí sáhnout pod jeho hranu desky a prsty nahmatají její tloušťku - téměř deset centimetrů kovu.

Jedna z fontán v pevnosti Ponale.

Vytrhnout nešly novodobým dobyvatelům ještě čtyři fontány, které v pevnosti rozváděly vodu. Byly totiž vysekány přímo do skály.

A ještě jednu autentickou připomínku válečné slávy bunkru je možné v labyrintu objevit. V někdejším skladu munice září na zemi oranžový ekrazit, trhavina, která se používala v dělostřeleckých granátech.

Umíš hřebíky? Jsi zachráněn

Zdejší skály nicméně za 1. světové války neobrousilo jen krupobití kulek a dynamit stavebních inženýrů razících pevnostní štoly. Oťukávaly je i drobné hřeby na podrážkách vojenských bot.

Totiž: věhlas v celém císařství ještě před válkou získali kováři z okolí Ledra, kteří vyráběli železné hřebíky, zvané broché. Podbité boty potom déle vydržely a na ledu, sněhu či mokré skále tolik neklouzaly.

Hřebíky chránily za války hlavně zdejší mládence. Když c.k. mocnářství spustilo válku na několika frontách, zjistili generálové, že pro své mužstvo potřebují odolné boty. A proto ze všech frontových linií nechalo stáhnout muže z údolí Ledra, kteří by mohli umět vyrábět broché. V bezpečném nitru říše, v rakouském St. Pölltenu, pak „bojovali“ za císáře pána u kovadlin. Podle vzpomínek pamětníků se mnozí naučili řemeslu až právě tam.

Broché, legendární hřebík.

V dnešní době goretexu a vibramových podrážek už pochopitelně o um někdejších kovářských mistrů nikdo nestojí. Ve vesnici Pré, která leží mezi Ledrem a Gardou, však dodnes funguje dílnička, kde původní hřebíky vyrábí. Ale už jen pro pobavení turistů. V kovárně se střídá posledních šest seniorů, které řemeslu naučili ještě jejich dědové.

Válečná idylka a propaganda nad Ledrem

Ještě výš, až nad jezerem Ledro, turista v podstatě zakopne o další hmatatelné stopy první světové války. Chce to ale dobré boty. Zákopy vojáci vylámali do odhaleného patnácet set metrů vysokého hřebenu Dromaé.

Kovář z vesnice Pré předvádí, jak se vyráběli hřeby do podrážek bot.
Okovaná bota. Na sněhu a ledu neklouzala.

Jen o kousek dál, v zalesněné úžlabině je dodnes možné prozkoumat celé ležení. Na chráněné straně stála polní kuchyně, z níž provianťáci pomocí minilanovek posílali jídlo na zákopů a pozorovatelen. Důstojníci bydleli v uměle vyhloubených jeskyních, které měli dveře i komín, které kupodivu přečkaly na místě až do dnešních dnů. Jak vidno na dobových fotografiích, ubikace byly téměř útulné. Na jednom ze snímků tři rakousko-uherští důstojníci hrají šachy. Police a skříně v pozadí dodávají dojem, že sedí v bezokném pokoji obvyklého domu.

Zdání (anebo válečná propaganda) ale klame. Bivakovat na hřebenu bylo o život. Na frontě u Ledra zahynulo víc vojáku hlady a zimou než čelními střety s nepřítelem. Nezachránily je ani fortelné boty vyztužené hřebíky broché.

Stopy války. Nad jezerem Ledro jsou dodnes k vidění zákopy, z nichž údolí ostřelovali rakouští a italští vojáci.

Ledro na dlani

Ledro na dlani

Údolí Valle di Ledro se nachází  v horách jen kousek na západ od Gardy. Jeho srdcem je jezero Ledro, o poznání menší a klidnější než jeho slavný sourozenec. 

Jak se tam dostat?

Trentina se můžete vydat vlakem po trase Mnichov-Brennero-Verona nebo autem (750 km). 

Co vyzkoušet?

Rodinná lékárna Foletto vyrábí ovocné sirupy a likéry, z nichž nejznámější je specilita této oblasti - likér Picco Rosso. Jednašedesáti procentní pálenka z jahod a malin se hodí například ke zmrzlinám. 

Více informací v češtině najdete na vallediledro.com

Autor:

Pracující důchodce skončil po nehodě bez příjmů. Účty poplatil díky životnímu pojištění
Pracující důchodce skončil po nehodě bez příjmů. Účty poplatil díky životnímu pojištění

Spousta důchodců si dnes přivydělává, aby zvládli zaplatit stále rostoucí výdaje a nemuseli se spoléhat na pomoc svých blízkých. Podobně tomu bylo...