Dříve byly běžné zejména v šlechtických a měšťanských kruzích, završily období vzájemného seznamování, neměly však žádná zvláštní pravidla, dívka dostala od nápadníka kytici světlých květů a snoubenci si vzájemně vyměnili prsteny. Zvláštní význam však představovaly ohlášky, byly jakousi oficiální informací o zamýšleném sňatku. Křesťanský církevní sňatek byl považován za nerozlučitelný: „A proto, co Bůh spojil, člověk nerozlučuj!“
Lidé věřili, že svatby uzavřené v květnu jsou nešťastné. Oblíbeným svatebním dnem bývalo úterý, po první světové válce především sobota. Od čtyřicátých let minulého století začali novomanželé rozesílat tištěná svatební oznámení s „Pozváním k svatebnímu stolu“. Roznášely se i „zvací koláčky“, upečené před svatbou. V předvečer obřadu se ženich a nevěsta „loučili se svobodou“, se svými přáteli a druhy.
Svatebčané bývali označeni pentlemi v červené barvě, která byla symbolem lásky a nového života. V současnosti si připínají myrtu s bílou mašličkou. Hostina bývala zpravidla u nevěsty. Když rodiče dětem ještě jednou požehnali a hosté blahopřáli, usedlo se k svatební tabuli podle stanoveného zasedacího pořádku, který se udržuje dodnes. Ženich seděl v čele stolu a nevěsta vedle něho, jedli polévku z jednoho talíře. Vedle novomanželů měli místo jejich rodiče, svědci, příbuzní a další svatebčané. Ani v chudších krajích se na svatbě nešetřilo.
Někde se peklo až sto plechů koláčů, k tomu se zabíjela prasata, kuřata a koupilo se i padesát kilo hovězího masa, kachny a husy. Vína bylo přichystáno několik věder a ve sklepě byl naražen sud piva. Svatební hostina se skládá z několika chodů, obvykle začínala polévkou s kroupami. Polévka se vařila také z hovězího masa a nejméně ze dvou slepic, aby byla hodně tučná a mastná. Za nejlepší platila ochucená šafránem, zázvorem, a dokonce pokrájenými mandlemi s hrozinkami. Následovalo masité jídlo: hovězí maso se smetanovým křenem, nadívané sele, skopové s kmínem, vepřové maso se zelím, telecí a skopová pečeně, vepřová pečeně s kyselou omáčkou a s hrozinkami, pečené husy a kachny, holoubátka.
Chvála české kuchyně. Proč a jak se slaví v Česku půsty? |
V žádném případě však nesměla na stole chybět na různý způsob připravená slepice zasypaná nudlemi, která symbolizovala plodnost, pracovitost a prosperitu. K prastarým pokrmům patřily různé druhy kaší: mísa se vymazala medem, poté se vylila krupičnou kaší, mléčnou kaší a zalila se medem a posypala perníkem. Nejpřepychovější byla slavná „přepékaná kaše“, vařívala se i na královských svatbách. Nepostradatelným sladkým pečivem byly svatební koláče, čím menší, tím lepší. Pekly se z kynutého těsta a měly různé náplně, makovou, tvarohovou, ořechovou, povidlovou, a byly ozdobené mandlemi, ořechy, hrozinkami nebo sypány drobenkou z mouky, másla a cukru.
  |
Pro jednotlivé rodiny se balily do ozdobných ubrousků nebo košíčků, pro rodinu, kde je svobodná dívka nebo mládenec se přidával rohový koláček s bílou mašličkou a myrtou. Věřilo se, že když se chce dívka brzy vdát nebo mládenec oženit, má koláček sníst pod stolem. S oblibou se prováděla symbolická zkouška ženicha, na prahu nevěstina domu byl přichystaný špalek se sekerou a láhev vína. Chopil-li se sekery, bylo to dobré znamení: bude z něj dobrý hospodář. Ale rozhodl-li se pro láhev, nevěstilo to nic dobrého: bude z něj opilec.
Ustálené bylo rozbíjení talířů, střepy jednak přinášejí štěstí, jednak manželé při společném úklidu ukázali, zda budou schopni na společné cestě životem spolupracovat. Někde se pořádal únos nevěsty; zatahování, z kterého se musel ženich vyplatit. Aby bylo novomanželům dopřáno hojně potomků, byli zasypáni rýží, také konfetami, oříšky nebo hrozinkami, někdy i bonbóny. Do svatebních zvyklostí vnesla moderní doba různá zjednodušení. Hostina se většinou koná v restauraci, i když má jídlo několik chodů, je podstatně střídmější: studený předkrm, polévka, hlavní jídlo a dezert. Ale úplně na začátku se většinou připíjí na štěstí novomanželů šampaňským. Na stole nesmí chybět slavností dort. Měl by být bohatě zdobený, vysoký, může mít několik pater. Dort opět krájí ženich s nevěstou společně, a podle toho jak spolupracují, přihlížející usuzují, zda jejich manželství bude klidné, nebo bouřlivé.
A teď mocný proud šumivého vína vychrstl z mé lahve a pět a pak deset, a pak skoro dvacet hrdel šampaňských lahví chrstalo mocným proudem perlivý nápoj, Boby, kam prchal, tam na něj chrstalo to šumivé víno a ruce zdvihly ty zelené lahve a všichni svatebčané volali a blábolili a slzeli a usmívali se, ale všichni přiťukávali mně a mému muži na zdraví a na to, abychom byli šťastni... A pak vrchní kuchař pan Bauman zvedl ubrus, a já jsem se naklonila nad jelení studenou kýtou a hřbetem, rozpřáhla jsem ruce a spráskla jsem nad tou krásou studené zvěřiny dlaně, a pan Bauman z jedné strany a já z druhé, odnesli jsme stůl doprostřed dvorku a kuchař dával plátky na papírové tácky a rozdával je hostům, a všichni jsme jedli, a přišli i dolů Šupli a Lízaj, usmívali se , už je to přešlo, políbili mě a vzali si studenou zvěřinu též, a načli si láhev sektu, a tak všichni jsme najednou ztichli a jedli jsme, naslouchali jsme, jak to útrobám chutná, jak ten jelen se nakonec dočkal té mé svatby... Bohumil Hrabal, Svatby v domě |
Text pochází z knihy Chvála české kuchyně (tradice - jídlo - stolování - osobnosti), kterou vydalo nakladatelství Perseus.
