Je známá a tradicí ověřená věc, že muži, co se seznamují na seznamkách nebo se prostě někde v baru nějaké dvoří, si rádi trochu zalžou o číslech na své výplatní pásce. Ale možná je na dohled doba, kdy si to budou moct odpustit, protože dámě bude výplata pána, který ji zrovna láká na drink či sbírku známek, celkem ukradená. Od začátku bude jasné, že bere víc než on.
Podle nedávné, celkem rozsáhlé studie, o níž se píše v posledním čísle časopisu Time, mají dnes ve 147 ze 150 největších měst Spojených států mladé svobodné ženy průměrně o osm procent vyšší plat než muži. VNew Yorku berou ženy dokonce o sedmnáct a v Atlantě rovnou odvacet procent víc. Lze namítnout, že se to týká skutečně jen svobodných a bezdětných žen, kterým není víc než třicet a žijí ve větším městě. Ale i to je přece demografická kategorie, jež stojí za pozornost – skupina mladých slečen zaměřených na kariéru, které jsou úspěšnější než mužská část populace. Něco takového tu nikdy nebylo.
Více studentek
Za úspěchem mladých žen stojí hlavně vzdělání. To je faktorem, který ze všeho nejvíc ovlivňuje výšku platu. Na každé dva mladíky, kteří v USA dokončí vysokou, dnes připadají tři ženy-absolventky. V generaci, jež dospívala v 60. letech a dnes se jí říká baby-boomers, byl poměr přesně opačný.
Pokud se budeme zajímat o subtilnější detaily, dojdeme ke třem dalším faktorům: Nejvíce se mladým vzdělaným ženám daří ve městech, jako je New York, kde převládá znalostní ekonomika, dále ve městech, jež bývala doménou výrobního průmyslu, ale ten vlivem okolností ztratil dech, a do třetice ve městech, v nichž tvoří většinu Hispánci nebo Afroameričané, protože v jejich případě dokončí vysokou školu dokonce dvakrát více žen než mužů.
A právě takovým směrem jde celá americká společnost: Přechází na průmysl, který je založený na znalostech, tradiční výrobní a montážní odvětví jsou na ústupu a roste podíl menšin.
Mladá generace žen se této restrukturalizaci americké ekonomiky přizpůsobila lépe než jejich předchůdkyně i mužští vrstevníci.
Navíc ekonomický vzestup žen se v Americe neomezuje jen na tuto novou úspěšnou generaci. Podle vládního Úřadu statistiky práce nastala v loňském roce poprvé situace, kdy bylo na vysokých manažerských postech v USA více žen než mužů.
V Česku se zatím podobný ekonomický vzestup žen nechystá. Zatímco v Americe se dá měřit třeba právě tím, že ženy už tvoří ve vedoucích pozicích většinu, u nás je to složitější: ženy v managementu vydělávají asi jen 53 procent průměrného platu mužů.
Český chlap živí rodinu
V USA je motorem kariérního růstu žen vzdělání. Také u nás dnes absolvuje vysokou školu více žen než mužů. Ale nedá se zatím říct, že by jim to nějak zvlášť pomohlo v dalším ohodnocení: „České vysokoškolačky berou v průměru jen 67 % průměrné mzdy vysokoškoláků,“ říká Alena Křížková, která vede oddělení Gender & sociologie v Sociologickém ústavu Akademie věd ČR. To je mnohem větší rozdíl než u středoškoláků nebo ve skupině lidí se základním vzděláním.
Největší roli v platových rozdílech českých mužů a žen hraje genderová segregace trhu práce. Muži a ženy pracují v jiných profesích, na jiných pozicích a u jiných zaměstnavatelů.
Jenže ani tato generová segregace nevysvětluje vše.
Když oddělení Gender & sociologie zkoumalo platy žen a mužů, kteří pracovali na úplně stejných pozicích a u toho samého zaměstnavatele, stále naráželo až na desetiprocentní rozdíl v jejich výši. Pro srovnání: ve Spojených státech, v Norsku a Švédsku se tento rozdíl pohybuje okolo jednoho procenta a někde klesá až k nule.
Křížková říká, že tato platová nerovnost je někdy dána tím, že muž dostane oproti své kolegyni další kompetence, které třeba ani nesouvisí s danou pozicí. Jindy bere vyšší mzdu prostě proto, že v Česku převládá názor, že muž živí rodinu.
V USA by si taková žena najala právníka a vysoudila na zaměstnavateli majlant. „Unás když žena zjistí, že nespravedlivě bere méně než muž, a opravdu jí to vadí, většinou z firmy odejde,“ konstatuje Křížková. „Naše společnost není nějakému upozorňování na genderovou diskriminaci moc nakloněná, sám víte, jak média na taková slova reagují. Nemluví se o tom. Není divu, že se postižené neozvou a někdy si myslí, že jsou v takové situaci samy a samy si za ni také můžou.“
