Otec mě nepovažoval za samozřejmého nástupce, říkal před lety Tomáš Baťa

LN: Být jediný syn, předurčený k pokračování rodinné dynastie, to muselo být i břemeno. Jak moc přísnou výchovu jste měl?
Byla přísná, ale zase ne... (hledá slovo) přepřísná. Musím vám říct, že otec v jednom často citovaném článku napsal, že má tisíce synů, třebaže jen jeden nese jeho jméno. A že ten nejlepší z nich dostane jeho housle. To byla jasná výstraha, že mě nepovažuje za samozřejmého nástupce. Otec mě velmi brzo začal posílat do světa, už tak v sedmi letech mě například vyslal samotného na prázdniny do Německa. A dost brzo jsem taky odjel na dva roky do školy do Anglie, což bylo velmi příjemné, protože v Anglii měli třikrát za rok měsíc prázdnin a mohl jsem domů.

Valašský mrakodrap. Místo odkud Baťa řídil své impérium

LN: Na co váš otec kladl při výchově největší důraz?
Určitě na světový rozhled. Ale úplně nejvíc a absolutně na mou samostatnost. Řeknu vám jednu historku: Tenkrát byly otevřené automobily a jednou jsme jeli, můj otec, moje matka, ještě jedna osoba z podniku a já, do Brna, kde měl otec nějaké jednání. A po cestě mi ulítla čepice. Zastavilo se a čepice se našla. Možná za deset dvacet minut zmizela čepice podruhé, a to už se otec začal dívat na hodinky. A někde u Vyškova ta čepice utekla potřetí. To už hrozilo, že přijedeme pozdě. Takže byla možnost tu čepici abandonovat (opustit) a to by můj otec dělal nerad. Dal mi tři desetikorunové bankovky a řekl, že tak čtyři kilometry nalevo vede železnice, že si mám najít čepici a vlakem se vrátit domů.

LN: Kolik vám bylo?
Já bych řekl, že tak sedm osm. Ale já si uvědomil, že přece rodiče budou muset zase jet zpátky. Takže když jsem čepici našel, vydal jsem se jim naproti a opravdu jsem za několik hodin viděl, jak se náš auťák vrací. Otec měl obrovskou radost, jak jsem se zachoval, a ty peníze mi nechal.

LN: Je pravda, že ještě než jste začal chodit do školy, uměl jste tři jazyky?
Začalo se pochopitelně s češtinou. Ale když mi byly čtyři roky, přišla do naší rodiny vychovatelka, Němka z Drážďan, slečna Aida. A u stolu se od té doby mluvilo výhradně německy. Velmi brzo jsem mluvil německy perfektně. Ale jednoho dne na mě ta slečna začala mluvit anglicky, od toho momentu už nesměla říct ani slovo německé. Takže o jeden a půl roku později jsem už uměl česky, německy a anglicky.

I Baťa chodil bos

LN: Asi jste nechodil do školy bos, jak tenkrát ještě bylo běžné?
Tenkrát, kolem roku 1920, tady opravdu ještě mnoho lidí chodilo bosky. A pro nás kluky to byla legrace, že jsme chodili v létě do školy bosí, i já. Ale proto jsme také měli zdravé, nezdeformované nohy.

LN: O vašem otci se traduje, že byl v továrně ráno před sedmou jako dělníci. Vy jste tohle pravidlo také dodržoval?
Absolutně! To neexistovalo, aby někdo, nějaký vedoucí, měl výjimku! (říká to rezolutně) Všichni museli být v práci v sedm.

LN: A porady vedoucích prý byly v sobotu, kdy měli dělníci volno...
Počkejte, nezapomeňte, že v těch dobách se pracovalo šest dní v týdnu. A asi tak v roce 1931 zavedl můj otec jako první zaměstnavatel v Československu pětidenní pracovní týden. Chtěl, aby naši spolupracovníci využili ten šestý den na své vzdělávání.

LN: Všimla jsem si, že místo slova dělníci používáte spolupracovníci...
Slovo dělníci se u nás nepoužívalo – to bylo výrazem našich principů. A velmi důležitá byla Baťova škola práce, to byl vlastně základ, který nám umožnil světový rozvoj našeho podnikání.

Jak komunisté chtěli levné boty

LN: Je známo, že absolventem Baťovy školy práce byl například Emil Zátopek. Víte ale, pane Baťo, že tuhle vaši školu absolvoval také pozdější nejvyšší šéf KSČ Milouš Jakeš?
Ano, vím, že to byl také náš absolvent. Ta škola byla zkrátka tak kvalitní, že i komunisti naše absolventy povyšovali. (směje se)

LN: Jak jste prožívali německou okupaci a pak období, kdy vás komunisti znárodnili?
Můj otec zahynul v letadle v roce 1932, to mi bylo osmnáct. Já jsem začal působit ve světě už před jeho smrtí a naše intenzivní expanze do světa přišla dřív než ty politické události. Nebylo to lehké, museli jsme začít stavět nové podniky – v Jugoslávii, v Německu, Polsku, ve Francii a pak v Indii. Já jsem odjel v devětatřicátém do Kanady a začal jsem budovat firmu tam. Horší bylo, když se pak vlády zmocnili komunisti. Oni by se rádi zmocnili celé baťovské organizace a bylo pro ně veliké zklamání, že jsme tomu odolali (bojovně zvyšuje hlas) a pokračovali dál. Ale víte, za úplně největší zranění naší baťovské organizace považuju ztrátu Baťovy školy práce, kterou Němci zrušili.

LN: Je pravda, že v 80. letech vás komunisti kontaktovali s nabídkou spolupráce?
Ano, několikrát nám navrhovali kontakt. Ale my jsme měli zásadu, že s komunisty se nepaktujeme. Když se pak po letech trochu uvolnila možnost mezinárodní spolupráce, měli jsme nějaké schůzky s českými vládními reprezentanty, ale k ničemu to nevedlo. Protože oni neměli... (hledá slova) Zkrátka bylo to nechutné.

LN: Jaký je dnes váš životní styl? Ještě sportujete?
Já jsem si bohužel zlomil v létě nohu ve švýcarských horách, kde jsme trošičku lozili. Mám ji zdrátovanou jak hrnec. (směje se) Ale já rád lyžuju a lékař mi slíbil, že v březnu budu moci zase na lyže.

LN: Běžkujete, nebo sjezdujete?
Sjezduju. To běžkování je pro starší lidi. Ale umím to, zamlada jsem se učil i skákat na lyžích.

LN: Je vám 89, to je baťovské číslo. Dělá si člověk v takovém věku ještě plány?
No ovšem! Mám plány, jak dál do těch devadesáti devíti, abych neporušil baťovské číslo!