27. listopadu 2017 6:00 Lidovky.cz > Zprávy > Lidé

Dívali jsme se na zvěrstva, zbraň byla jen pro sebeobranu, říká veterán balkánských misí

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 22Diskuse
Novodobí veteráni (ilustrační foto). | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Novodobí veteráni (ilustrační foto). | foto: Jarmila Štuková

Praha Uniformu už před časem vysvlékl, přesto mu na vrátnici ve Vyškově neřeknou jinak než „pane plukovníku“. Karel Klinovský si prošel balkánskými misemi hned od počátku, „venku“ strávil několik let života. A přátelé mu neřeknou jinak, než Kliňák.

Jaký je váš oblíbený film?
Warriors. Natáčel se i tady v Česku a ukazuje britské vojáky v Bosně, kteří chtějí zasáhnout proti příšerným etnickým čistkám. Ale jsou tam ti, kterým my jsme říkali „zmrzlináři“, zástupci Evropské unie, oblečení do slušivých bílých šatů, a ti zásah blokují. Film končí tak, že vojáci se vrátí domů do Británie a začnou sami páchat hrozná zvěrstva, protože se z toho zblázní.

Novodobí veteráni

A jaká byla vaše osobní zkušenost z občanské války v Jugoslávii?
Při výměnách na chorvatsko-bosenských hranicích jsme i my (československý prapor, pozn. red.) byli svědky etnických čistek. Výměny byly v režii paramilitantních skupin. Stalo se nám, že z jedné strany přijelo na výměnu pět velkých autobusů a z druhé pět malých. A teď dostaňte cestující, ženy s dětmi či staré babky, které vám objímají nohy, do malých vozů, když nad vámi hulákají chlapíci s kulometem: „Máte na to pět minut, jinak začneme střílet!“ Jedna věc je důležitá: nikdy potom jsme na misi neměli tak silný kontingent, tehdy tam bylo tisíc mužů, obrněné transportéry, neskutečné množství zbraní. A k tomu příšerný mandát od mezinárodního společenství, který nám dovoloval použití zbraní jen v případě vlastní sebeobrany. To nás nutilo jen se dívat na zvěrstva, která se tam děla.

Poučil se z toho svět?
Já jsem úplný dinosaurus. Prožil jsem všechny fáze, kterými si prošla na misích česká armáda. Viděl jsem, jak se víc a víc zapojovaly civilní prvky. Zažil jsem na Balkáně úplnou bezmoc. Po vstupu do NATO jsem byl prvním velitelem naší jednotky v Kosovu. Tam už jsem mohl vystupovat z pozice síly. Přijel generál Wesley Clark a ptal se nás na úkoly, které tam plníme. My jsme ho vzali do horské vesnice Sekirača, kde zůstalo jen 87 Srbů. Byli obklopení asi 160 tisíci kosovskými Albánci. Když to viděl, dal nám prioritní úkol: ochrana srbské menšiny. Měli jsme tam pár střetů. Teď mi přišla mailem fotka, že ve vsi už žijí poslední dva obyvatelé: starosta a jeho žena. Rok jsem byl v Afghánistánu v pozici náčelníka štábu u organizace, která byla zodpovědná za výcvik policie v celé zemi. Za rok jsme vycvičili přes 30 tisíc policistů. Takže bych řekl, že se poučil alespoň trochu.

Válka byla z Česka jen sedm hodin autem

Karel Klinovský

  • Plukovník generálního štábu ve výslužbě
  • 57 let
  • Vyznamenán francouzským válečným křížem (spolu s tehdejším podplukovníkem Petrem Pavlem) za evakuaci francouzských vojáků ze základny Karin na přelomu let 1992 - 1993 v rámci mise UNPROFOR
  • Dále nositel záslužného kříže 1. třídy
  • Velitel 1. kontingentu Armády České republiky v rámci operací v Kosovu (KFOR) - od července 1999
  • Mimo to účastník misí v Iráku a Afghánistánu
  • Působil rovněž na vojenském velitelství NATO v Belgii - 2002 - 2005
  • V současnosti mimo jiné realizuje přípravu do operací a speciální kurzy v rámci Velitelství výcviku ve Vyškově
  • Poradce při natáčení filmu Tobruk, vedl výcvik herců
  • Přispívá do odborných periodik
Karel Klinovský na fotografii z roku 2000

Karel Klinovský na fotografii z roku 2000

Takže silný mandát by na začátku bosenské krize byl podle vás lepší?
Lidé už zapomněli, že to byla válka vzdálená z Česka jen sedm hodin jízdy autem. Kdyby světové společenství bylo ráznější, měli bychom o stovky tisíc vysídlených obyvatel bývalé Jugoslávie méně, mohlo tam být méně obětí na životech. V Česku si 99 procent lidí neuvědomuje, co se v bývalé Jugoslávii dělo. My jsme zpohodlnělí našim luxusním životem. Dodnes z toho mám mindráky, když si vzpomenu na trpící děti a ženy. Pro mě je to neuzavřené trauma.

Vrátil jste se od té doby na Balkán?
Plánuji se synem, že se tam vypravíme. Chceme začít na Plitvicích, pak projet Bosnou a zajet i na Sekiraču do Kosova. Pro mě je to dost srdeční záležitost. Britové a Američani v Sekirači snad nikdy neslezli z obrněných transportérů. Jsou to roztroušené domy v kopcích v krkonošském stylu. Když jsme tam přijeli, náš doktor za jedním domem našel osmdesátileté manžele, jak doslova jedí trávu. Postarali jsme se nejen o ně.

Setkání nepřátel nad rakijí

Jak to vypadá, když válčí bývalí sousedé?
Na Balkáně nebyla nouze o bizarní historky. U Otočace v Chorvatsku vedla linie fronty: padla noc, k tomu strašná mlha. Chorvati a Srbové na sebe ze svých pozic začali hulákat. Něco ve stylu: “Jseš tam? Máš rakiji? Tak pojď, vylez, potkáme se. „Po dvaceti minutách křiku opravdu vylezli a v zemi nikoho si sedlo třeba šest chlapů a začali si povídat. Vyptávali se na sousedy, společné známé. Jak se zvedla mlha, už byli zpátky ve svých zákopech a začali po sobě pražit. Nebo na crossing pointu (hraničním přechodu, pozn. red.) jsme připravili setkání válčících stran.

Už si nepamatuji na jména srbského a chorvatského důstojníka. Byly to velké manévry: oba velitelé nastoupili na svojí straně do našeho bílého OT 64 Skot, obrněné transportéry se i s „delegacemi“ na palubě minuly, aby nakonec zastavily zadkem k sobě a znepřátelené strany vystoupily proti sobě. Trochu problém byl, že jsme zapomněli odzbrojit Srby, takže Chorvati začali hned bláznit. U jednacího stolu si strašně nadávali, ale opravdu strašně. Ale pak byla kuřácká pauza a velitelé se spolu bavili jako nejlepší kámoši. Zjistili jsme, že před válkou spolu sloužili u jedné jednotky celé roky a dobře se znali. Úplně absurdní situace.

Ten druhý život

Vy už jste civilní zaměstnanec. Co teď děláte?
Končil jsem tady ve Vyškově jako náčelník odboru pro přípravu do zahraničních operací. Připravujeme kurzy pro vojáky, kteří jedou na mise, a také speciální kurzy pro novináře a diplomaty. Před několika lety Vyškov dokonce vyhrál v soutěži o pořádání kurzu pro občanské zaměstnance NATO.

„Seděl jsem v červenci v učebně a v duši viděl podél cesty trampy. Někdy mám pocit, že nám ukradli dětství, první lásky. Byli jsme devatenáctiletí starci…“ Takhle vzpomínáte na své začátky u armády. Tehdy ještě „československé lidové“.
To je pravda. Rozhodovat se ve čtrnácti letech, co chci dělat celý život, je ptákovina. A vliv rodičů, a okolí vůbec, je strašně silný. Já jsem ve čtrnácti trampoval, oba rodiče dělali horolezectví, takže jsem lezl na skály, měl jsem silné pouto k přírodě. Jednou jsem přišel domů a táta se mě ptal, co bych chtěl dělat. Já říkám: „Něco přírodního.“ A on: „Přírodní je i hovno.“ A poslali mě na vojenské gymnázium.

Moje třídní říkávala, že z naší třídy si na vojenské škole dokáže představit všechny, kromě mě. Překlepal jsem vojenský gympl. Pak jsme nastoupili do Vyškova a přestala být sranda. Tady jsem se nemohl vůbec najít. Hned v prvním ročníku jsem požádal o odchod. Pozvali sem moje rodiče. V té době bratr zabalil předčasně studia a šel na uran. Nejmladší bratr byl v učení, aby nakonec začal pracovat v lese. Takže se to semlelo tak, že jsem na vojně zůstal kvůli rodičům, hlavně mámě. Vojna mě začala bavit, až když jsem se dostal do „praxe“. A našel jsem se u takového specifického druhu vojska: u průzkumáků.

Ten druhý život: snímky Jarmily Štukové z unikátní knihy o českých vojácích.
Ten druhý život: snímky Jarmily Štukové z unikátní knihy o českých vojácích.

Jak jste se k nim dostal?
Po dvou letech ve Vyškově byl výběr a my jsme se tehdy s Petrem Pavlem dostali na průzkumnou četu. Tu tvořilo 22 lidí. Celou dobu nám dávali najevo, že my dva skončíme v Prostějově (u 22. výsadkového pluku, pozn. red.), což jsme samozřejmě chtěli. Pro nás to bylo to nejlepší v republice. Najednou jsem se dozvěděl, že nastupuju na průzkumnou rotu k pluku do Benešova. Katastrofa. Tahle jednotka byla „ukázková“, vyzývala celou armádu k různým hnutím. Navíc tam docházelo k podfukům, které se nejspíš nedají dohledat v papírech, ale podle mě se děly. A to, že se převelovali mrtví vojáci. Prostě „pojem“ v tom negativním slova smyslu.

Na promoci přijel otec Petra Pavla, který sloužil jako plukovník u Západního vojenského okruhu, a vyprávěl mi, jak se před prověrkami v celém benešovském okrese nedá koupit bílá ani zelená barva, protože barvy vojáci z pluku vykoupí a všechno se tam přetírá. Shodou okolností můj kamarád, příslušník naší čety, měl jít do Vimperka k 9. průzkumnému praporu. Ale on měl zrovna holku v Benešově. Takže jsme se domluvili, že si místa zkusíme vyměnit.

Ale uvědomte si, že se psal srpen 1983. Přijeli jsme do Tábora, kde si nás „rozebírali“. Zaklepali jsme u kádrováka, myslím, že tehdy se mu říkalo evidenční důstojník. V kanceláři seděl kapitán, na stole asi osmdesát hrnků od kávy, tři nevysypané popelníky a říká: „Co kurva chcete?“ Tenhle okamžik rozhodl, že jsem v armádě zůstal. Kdyby nám výměnu nepovolil, kdo ví, co bych dnes dělal. Ale on ji povolil.

Nejhorší trest? Odebrání baretu

Šumavu jste znal?
Znal jsem všechny hory v republice, kde se lezlo na skály. Ale Šumava pro mě byla velká neznámá. Ve Vimperku jsem krátce dělal velitele průzkumné čety. Pak odcházel náčelník z roty hloubkového průzkumu. Měl jsem dobré výsledky, jak na cvičeních, tak na celoarmádních soutěžích pro průzkumáky. Doporučili mě podplukovníkovi Janků, kterému se říkalo „děděk Janků“ a byl to další takový klasik. Měl na starost hloubkový průzkum u 4. armády. V roce 1984 už jsem převzal rotu hloubkového průzkumu, která byla v kasárnách U Sloupů. Byla to skvělá zkušenost. Pro srovnání: u 1. armády byly čtyři plné roty hloubkového průzkumu, u 4. jen jedna, ta moje. Kromě 22. výsadkové brigády bylo ve čtvrtmilionové socialistické armádě 60 průzkumáků – profesionálních vojáků, kteří dělali to, co já. Z toho pramenila hrdost na červený baret.

Pieta za padlé vojáky.

Jak se projevovala?
Mohl jsem „starého vojáka“ zavřít na čtrnáct dní a on si z toho dělal jen legraci. Ale když jsem mu odebral baret a on musel chodit dva týdny v normální čepici jako „bigoš“ (slangově vojín, pozn. red.), tak čtrnáct dní nevylezl z baráku, nechával si nosit jídlo. Hlavně aby jej neviděli „mladí vojáci“ bez baretu. To byl nejtěžší trest.

Zvláštní způsob myšlení…
Rota byla malá komunita, měla tabulkově 38 lidí. Voják z povolání jsem byl já, výkonný praporčík a později i velitel první skupiny. Pak šest absolventů, většinou kluci z fakulty tělesné výchovy a sportu z Bratislavy, a zbytek byli záklaďáci. Myslím, že jsem byl první v Československu, kdo nechával vojáky spát venku po jednom v minus pětadvaceti. To v době, kdy se na střelnicích kolíkovaly dráhy, aby tanky jezdily dost rovně. Jednotka byla rozdělená na pět skupin po pěti lidech. Při prověrkách jsme je posílali cvičně hledat americkou raketu Lance, tedy prostředek jaderného napadení. Podle tehdejšího předpisu měla skupina propátrat 100 kilometrů čtverečních. To samozřejmě nebylo v lidských silách. Navíc kdyby tu věc nenašli, tak byl prapor při prověrkách nevyhovující a už se to vezlo dál až na armádu.

S Vladimírem Trněným, což byl můj nadřízený, jsme posílali kluky do terénu, když na Šumavě byl metr a půl sněhu, s pětadvacetikilovou vysílačkou původně konstruovanou pro ruskou námořní pěchotu snad za druhé světové války. Přímý dosah měla 45 kilometrů, odrazem od ionosféry mohla vysílat od 120 kilometrů do nekonečna. Samozřejmě že při prověrkách naše vojáky vysadili přesně mezi těmito hodnotami, aby jim spojení co nejvíce zkomplikovali. Vojáci museli stavět dipólovou anténu, lezli na stromy do výšky aspoň dvacet metrů. My jsme seděli ve „vétřiesce“ (Praga V3S, pozn. red.) s vysílačkou, za zády se nám střídali generálové a vyptávali se: „Tak co, už máte spojení?“ nebo „Kde máte ty vojáky?“ Na druhou stranu to bylo skvělé: nemusel jsem chodit podle šablony. Byli jsme hodně nezávislí. Já jsem rotu vycvičil ve skocích s padákem, ve střelbě, v ženijních dovednostech, prostě ve všem. To, co uměli, jsem je naučil já.

Chtěli jsme být lepší, než ti na druhé straně Šumavy

Vy jste tam museli mít svého druhu docela pohodu…
My jsme byli na Šumavě na základě sovětských zkušeností z Afghánistánu, kde posílali velké jednotky do prostoru, který neměli pořádně prozkoumaný. A pak dostávaly výprask. V případě konfliktu bychom šli za hranici. Pak bychom hledali velitelská stanoviště, prostředky jaderného napadení a další důležité cíle. Brali jsme to smrtelně vážně i s tím, že návrat by byl málo pravděpodobný. Takže o pohodě se až zas tak moc nedá mluvit. Dvakrát do měsíce jsme byli na cvičení venku: tři čtyři dny v kuse.

Skupina s sebou nosila do akce jeden spacák, protože v jednom momentu stejně nemohl spát více než jeden člověk, ostatní měli svoje úkoly. Podmínky byly spartánské, žádný goretex, žádné materiály, které dýchají. Když jsem později byl u speciálních sil v Prostějově a speciálové si takovým nimravým způsobem vybírali vybavení, tak jsem měl vždycky připravenou celtu a tornu vzor 61, kam se vešly dva kusy náloživa a kus špeku, vaťáky a jeden spacák, a říkal jsem jim: „Takhle vypadá vybavení pro pět lidí na hloubkový průzkum.“

Hlásí se k vám vojáci, kterým jste velel?
Budete se divit, ale ano. Hlavně ti největší potížisté. Já jsem se dostal do pře s jednou novinářkou, která mi říká: „Vy jste přísahali na spolupráci s SSSR a podobné věci.“ A nechce pochopit, že my jsme to tak nebrali. Byli jsme mladí kluci. Naše motivace byla být lepší, než ti na druhé straně Šumavy. Vezměte si, že to byla osmdesátá léta, vezměte si, s jakou náladou záklaďáci přicházeli do armády, a představte si, co jsme museli dělat, abychom je strhli k výcviku.

  • 22Diskuse


Tomáš Málek

Autor

Tomáš Málektomas.malek@lidovky.czČlánky




REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.

Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!

Najdete na Lidovky.cz