Sobotka je maličké městečko, náměstí, pár ulic, kostel a vyhlídka na Humprecht, „krásný zámek nedaleko Jičína“, o kterém Fráňa Šrámek napsal podle lidové písničky půvabnou báseň. A Šrámkova Sobotka – slavný rodák je k nezaplacení – se jmenuje festival, jehož 54. ročník v městečku pod Humprechtem právě probíhá. Vypravila jsem se do Sobotky z různých důvodů: abych na chvíli vypadla z Prahy a nechala v ní pražské starosti, abych se po mnoha letech podívala do Jičína a prošla se stromořadím lip s letně lesklými lepkavými listy, jejichž existenci jsem nedávno omylem zpochybnila. Lípy jsou tam ale pořád a já měla po padesáti (!) letech pocit, že bych měla zažívat nějaké deja vu, jenže mohutné stromy rozhodně nebudí dojem matné vzpomínky, jsou skutečné až až.
A taky jsem do Sobotky jela ze zvědavosti. Tématem Šrámkovy Sobotky je totiž poezie – a koho už dneska zajímá poezie? Ukázalo se, že zájemců je hodně, víc, než se vejde do místního Městského divadla. O tom, kde všichni účastníci festivalu bydlí, nepřemýšlím, jistě by se stačilo zeptat. Líbí se mi ale víc nechat to jako tajemství: prostě se ráno začnou vynořovat a v noci je z penzionu slyším někam odcházet. Možná odtáhnou někam do luk a tam si recitují Šrámka. Tedy ti mladší. Ti starší – a někteří jsou ve věku věru už požehnaném a rádi se pochlubí, kolikrát už v Sobotce na festivalu byli – mizí sami a potichu, aby se ráno objevili v hloučcích.
Festival trvá týden a za týden se toho dá stihnout hodně, od přednášek a autorských čtení po divadla a koncerty. A to ještě někde v pozadí pracují dílny, které dnes večer předvedou, co za týden připravily. Letošní ročník festivalu je věnován Karlu Hynku Máchovi, jmenuje se Máchovské variace. Kníže české poezie se docela dobře snáší s poezií experimentální i se složitými úvahami přednášejících, kteří se zabývají třeba takovými věcmi, jako je překlad Byronovy Childe Haroldovy pouti anebo, jako Sylva Fischerová, „morfologií poetického“. A publikum naslouchá, tleská a ptá se.
Kromě programu ovšem existuje ještě další tvář festivalu, při jejímž pozorování mi tane na mysli jedna z mála Knížákových vysloveně vlídných písní: Město Aktuálů, a konkrétně verš: „malý děti budou běhat, zpívat krásný písně“. To se skutečně děje, i když písně těch nejmenších připomínají občas spíš žalostný jekot, zvlášť když se mrňousek svalí, a písně těch větších válečnický ryk. A mezi hemžením dětí na zahradě Šrámkova domu paní učitelky diskutují o něčem závažném, redakce festivalového časopisu se radí, co dát do zítřejšího čísla, milenci (možná budoucí) na sebe hledí velkýma roztouženýma očima... Je to jako kaleidoskop věku, každý korálek je jiný, ale všechny jsou uvězněny v jednom místě a čase. Zjevně je ale nespojuje jen místo a čas, ale zájem o něco, co si, jak hezky říká Pavel Zajíček, člověk na chleba nenamaže. O poezii. Asi se mi to Knížákovo Město Aktuálů vnucuje případně – byl to přece sen o něčem, co lidi spojuje bez ohledu na peníze a denní starosti.
