Na úterním zasedání ministrů financí EU muselo být dusno. Ministři formálně vzali na vědomí „odvážné“ řecké kroky, ale ve skutečnosti je asi za odvážné nepovažovali. To by neuložili Řecku předložit do 16. března další kroky (z nichž některé jim i konkrétně nadiktovali) tak, aby snižovali rozpočtový schodek tempem tří procent ročně. Podezřelé operace při vykazování státního dluhu má Řecko vysvětlit do tří dnů. Rokování sedmadvaceti rovnoprávných států to připomínalo jen vzdáleně.
Šestnáctého března pak, pokud všechno půjde podle předpokladů, tj. špatně, dojde na jednání podle článku 126 odstavce 13 Smlouvy o fungování EU. Ten praví, že na hlas členské země, o níž se jedná, „nebude brán zřetel“. Pak už to bude o Řecích bez Řeků. Jenomže i tento brutální přístup – kdyby někdo chtěl mluvit o ztrátě suverenity, nebylo by divu – je paradoxně zároveň bezzubý. Unie žádné pořádné konkrétní pravomoci nemá. Situace je vlastně prostá: Řecko nechce zbankrotovat, Německo a další země si nechtějí nechat zničit měnu. Řecko nelze z eurozóny vyloučit, Německo z ní nesmí odejít, my do ní nesmíme nevstoupit. Smlouvy umožňují jen dobrovolný odchod z unie.
Proč na víc smlouvy nepamatují? Protože plné důsledky jednotné měny se nikomu z jejích zastánců nechtělo vypočíst do důsledků. Třeba by pak ještě někdo ucukl.
Poučení z této situace by se dalo formulovat rozšafně, hojně by se v něm používala slova jako demokracie a suverenita. Ale to nám už nebude moc platné, a tak bude lepší držet se poučení stručného a praktického: nezadlužovat se.
