Případ ztracené Aničky Janatkové po pěti měsících dospěl ke zdrcujícímu rozuzlení. V novinách se v té souvislosti píše, že se vyjevila absurdita tzv. náhubkového zákona. Zatímco v době, kdy byla Anička nezvěstná, bylo možné uveřejňovat její fotografie, když se z ní s definitivní smutnou jistotou stala oběť trestného činu, je publikace jejích portrétů, jež už všichni mnohokrát viděli, zákonem zapovězená. Ano, působí to absurdně. Zároveň ale nemá význam očekávat, že striktní aplikace nějaké právní normy bude v každé situaci dávat smysl, že je možné zákony nastavit tak, aby předjímaly každou možnou zákrutu reality. A není to ani potřeba, respektive nemuselo by, pokud by se právo chápalo nikoli jako detailní návod na život, ale jako vyjádření nějakých obecně sdílených zásad. To ovšem předpokládá jistý stupeň důvěry mezi vykladači práva a těmi, kdo se zákony mají řídit.
To, že děti zaslouží v mediálním světě zvýšenou ochranu, je věc, na níž existuje většinová shoda. V ideálním světě by se dalo předpokládat, že dojde-li k tragédii, jako byla vražda v pražské Troji, bude se o ní informovat empaticky, s vědomím, že mezi čtenáři možná budou i lidé, jichž se bezprostředně dotkla. Jak už jsme si asi všichni stihli všimnout, v ideálním světě nežijeme.
Média existují v ostře konkurenčním světě, kde se často cítí jako povinnost mít to, co mají ostatní a přinést pokud možno i něco víc. V mnoha ohledech ten boj přináší i nějaký obecný prospěch. Jde-li o soukromí dětí, má asi význam vytýčit té přirozené dravosti mediálního světa nějakou zákonnou mez. Máme tedy ten náhubkový zákon. Aby mohl být rozumně aplikován, vyžaduje to také důvěru. Například důvěru v justici, od níž je na místě očekávat schopnost rozumného úsudku, rozlišení, kdy je porušení zákona projevem meze vkusu přesahující senzacechtivosti, a kdy je logickým důsledkem způsobu, jímž se vyvíjel naštěstí ojedinělý kriminální případ.
Jenomže česká diskuse často narazí na limit nedůvěry. Člověk odkojený všemi těmi horory a absurditami, o nichž je zpravován, může ztratit víru v to, že druzí - třeba lidé v justici nebo v médiích - jsou v zásadě způsobilí chovat se jako samostatně uvažující bytosti schopné morálního úsudku. Z toho vzniká potřeba jistit se pro všechny možné eventuality. Je pochopitelná, ale nakonec paralyzující veřejný život. Přijmout to, že existují různé šedé zóny mezi právem a životem a to, že o nich lidé na obou stranách vědí a jejich primárním zájmem není především škodit, může působit jako riskantní strategie. Pro přežití společnosti je ale vlastně jediná možná.
***
Pondělí ŠAJTLE Úterý CHLÍVEČEK Středa ARCHIV Čtvrtek POLITICKÝ DIÁŘ
Ondřeje Suchana Petra Kamberského Petra Zídka Petra Koláře
Pátek NA(z)PÁTEK Sobota ZKRATY A VÝBOJE
Dana Hrubého Ondřeje Štindla
O autorovi| ONDŘEJ ŠTINDL redaktor LN
