Sám baron je legendární literární postava, která ovšem vychází ze skutečné osobnosti. Byl jí Karl Fridrich Hieronymus von Munchhausen, který se proslavil vyprávěním neuvěřitelných historek. Jeho osudy se staly námětem mnoha děl a nemohly minout ani divadlo. Jedním z těch, kdo ztvárnil jeho osobitý příběh, byl i ruský autor Grigorij Gorin.
Jeho komedie Baron Prášil -Ten, který nikdy nezalhal je specifická v tom, že představuje barona Prášila zamilovaného. Samozřejmě jeho fantazijním akcím se zde věnuje dost prostoru, protože právě ty narážejí na odpor tzv. normální společnosti a ztrpčují život baronově vyvolené.
Marta je skutečně jeho důstojnou družkou, chápe baronovy svérázné postoje, a dokonce se jeho her s humorem účastní, ale nakonec je to ona, pro niž se baron vzdává svého snového světa. Jinak by se totiž nemohl rozvést a založit s ní rodinu. Ovšem vzdát se toho, co tvoří podstatu jeho osobnosti, znamená totéž co zemřít.
Lépe zůstat u „klasického“ barona V době svého vzniku Gorinova hra rezonovala v sovětském Rusku jako podobenství o střetu světa fantazie a umění s mocí, která likviduje všechno, co odporuje dané ideologii. Toto téma dnes samozřejmě už naštěstí nefunguje, což představuje pro jeho interpretaci zásadní problém. Zůstává tedy jen rovina komediální, která už ale není autorsky příliš nosná, Gorin totiž směřuje spíše ke komedii dost hořké. Režisér Ondřej Zajíc proto nahrazuje svět politické moci světem současného konzumu, což na první pohled sice vypadá aktuálně, ale ve skutečnosti to odhaluje dost lineární modelovost a schematičnost textu. V inscenaci proto mnohem lépe vychází její první polovina, ten „klasický“ baron Prášil, který svými kousky irituje okolí a baví nejen sebe, ale i publikum.
Vtipně jsou realizovány i některé triky, které baronovu osobnost charakterizují. Od poněkud abstraktní „vesmírné“ scény Adama Pitry se odrážejí barevné, pohádkově stylizované dobové kostýmy Evy Pitrové, jež výstižně dokreslují baronovu bizarní domácnost. Zatímco vozítko, v němž přijíždí baron, je vtipnou rekvizitou, poněkud zbytečný je monstrózní podstavec pro jeho ženu Jakobínu, nejen proto, že herečku omezuje v pohybu, ale především pro svou naprostou popisnost.
Ta bohužel ovládá druhou polovinu inscenace. Zvolený civil i karikované herecké výkony jako by se předháněly v tom, jak adresně ukázat na současné nepřátele kultury. Přitom se však ukazuje jen to, že hra prostě jako útok na komerci napsaná nebyla. Tohle nešťastné zjednodušení odhaluje její slabiny a upozorňuje na to, že ne každé podobenství přežije dobu svého vzniku.
Zajíc ovšem šťastně vsadil na představitele titulní role, když si pro ni vybral Oldřicha Víznera. Víznerovi se daří dát postavě jak fanfarónský rozměr, tak určitý nadhled, se kterým se svými kousky baví. Navíc je předkládá s takovou věrohodností, že je opravdu těžké je zpochybňovat.
Víznerův baron Prášil není lhář, je to člověk nadaný bezbřehou fantazií a citem pro sen. Zároveň je to však muž činu, břitký, energický, umí si užívat života, bohatě rozhazuje své ironické postřehy, má svou vlastní pravdu, bez níž nemůže žít. Proto se ve chvíli, kdy se jí zřekl, vrací na jeviště zlomený, zestárlý, šedivý, rezignovaný. A proto se nakonec vzbouří, aby nezůstal živou mrtvolou, která se nemůže bránit falši a pokrytectví, jež jdou tak dobře zpeněžit.
Víznerovi se blíží čistotou a citovostí Lucie Pernetová jako jeho láska Marta, bohužel pro rozehrání některých zajímavých motivů postavy jí ani sám autor nedal dost prostoru. Podobně je na tom i Lubomír Lipský, který svého sluhu Tomáše vystavěl jako baronova souputníka, s pochopením pro jeho eskapády a lehkým humorem. Pěknou komickou miniaturu předvedl Jaroslav Vlach v Pastorovi, do hlubších a rozpornějších poloh rozehrál Jiří Klem Purkmistra. Škoda, že ostatní herci podlehli - zřejmě ve snaze podtrhnout aktuálnost tématu - až příliš schematickému karikování.
HODNOCENÍ LN
***
Grigorij Gorin: Baron
Prášil - Ten, který nikdy
nezalhal
Překlad: Růžena a Jiří Seydlerovi
Režie a výběr hudby:
Ondřej Zajíc
Scéna: Adam Pitra
Kostýmy: Eva Pitrová
Dramaturgie: Věra Mašková
MDP - Divadlo ABC,
premiéra 14. 6. 2008
***
Víznerovi se daří dát postavě jak fanfarónský rozměr, tak určitý nadhled, se kterým se svými kousky baví. Navíc je předkládá s takovou věrohodností, že je opravdu těžké je zpochybňovat.
