Když pacienti loni hodnotili, co jim nejvíc vadí na lékařích, shodli se, že hodiny promarněné v přeplněných čekárnách. Na výsledky průzkumu zareagovaly zdravotní pojišťovny.
VZP zahájila od ledna projekt Akord, který by měl pacientům garantovat, že nestráví před dveřmi ordinace víc než patnáct minut. Podmínkou je, že se k vyšetření předem objednají telefonem nebo mailem. Pacientům to přinese úsporu času, lékařům navíc peníze od zdravotních pojišťoven. To je dobrá zpráva. Škoda jen, že vztah mezi lékařem a pacientem dospěl do takového stavu, že jej musí pojišťovny ošetřit zvláštním projektem.
Arogantní jsou lékaři i pacienti Nechat pacienta čekat je projevem neslušnosti, arogance a pohrdání. Jako by tím lékař pacientovi podprahově sděloval: „Jsi na cizím území, tady jsem pánem já, rozhoduji o tvém zdraví, ty máš jen právo čekat.“ Objednání pacienta na přesný čas, jeho přivítání lékařem a vzájemné představení se by měly být samozřejmým úvodem každé návštěvy ordinace. Bohužel nejsou.
Když lékaři letos hodnotili, co jim vadí na pacientech, shodli se, že velkým problémem pro ně je, když se pacient bez omluvy nedostaví na předem objednané vyšetření. Doplácejí tím na svoji vstřícnost. V promarněném čase by se totiž mohli věnovat jinému pacientovi.
Každá ztráta času je i ztrátou peněz. Někteří lékaři to řeší vybíráním pokut. Podle právníků a Svazu pacientů na to nemají právo. Namítají, že je to stejně absurdní, jako kdyby pacienti za čas ztracený v čekárně pokutovali lékaře.
Jenom pokuty to určitě nespraví. Co tedy? Vždyť nechat lékaře bez omluvy čekat je také projevem neslušnosti, arogance a pohrdání. Jako by tím pacient lékaři podprahově sděloval: „Sice jsem se k tobě objednal, ale vím, že mi stejně nepomůžeš, nemám k tobě důvěru.“ Úcta pacienta k práci lékaře by měla být také samozřejmostí. Bohužel není.
Objednávání pacientů na přesnou hodinu funguje v našem zařízení řadu let. Pokud nenastanou výjimečné okolnosti, nečeká pacient déle než patnáct minut. Na každého máme vyhrazenu hodinu času. Snažíme se o maximální vstřícnost. Nikdo nás o to nežádal. Nikdo nás za to neplatí. Nejsme součástí žádného pilotního projektu. Považujeme to za samozřejmost. Držíme se zásady: nedělej pacientovi to, co nechceš, aby dělal on tobě. O to víc mrzí, když pacient bez omluvy nepřijde. Když mu volám na mobil, dozvím se, že „jsem na to zapomněl... nestíhám v práci... tak se, pane doktore nezlobte, omlouvám se...“.
Dodatečná omluva v takovém případě nestačí. Ztráta času lékaře, sestry i režie ordinace se ještě vyčíslit dá. Ztráta důvěry nikoliv. Každého pacienta předem informujeme, že jej neomluvená absence může něco stát. Jedno opomenutí se tolerovat dá. Opakované nikoliv. V takovém případě naše vstřícnost i čekání jednou provždy končí.
Bez důvěry se léčit nedá Není rozdíl v tom, jestli nechává čekat lékař pacienta, nebo pacient lékaře. Kdokoliv to dělá, píše si vlastní diagnózu. Má narušenou osobnost, je chaotický, neumí si zorganizovat ani práci, ani život. Vztah lékař-pacient ničí dřív, než vůbec mohl vzniknout. Bez něj se ale kvalitní medicína dělat nedá.
„Co dělá ďábel lidem v pekle? Nechává je čekat,“ napsal kdysi Carl Gustav Jung. Čekat? Ale na co? Na Godota? Samuel Beckett tu hru napsal jako mystérium o životě člověka, jako iluzi, že kdosi zvenčí dá našemu konání nějaký smysl. Napsal hru o lidech odsouzených k bezcílné pouti, kterou lze vyplňovat jen čekáním. Vladimír a Estragon, hlavní postavy absurdního dramatu, čekají na příchod jakéhosi pana Godota. Když nepřišel jeden den, hra pokračuje čekáním i ve dnech dalších. Godot se ale vždycky nechá ústy dítěte slyšet, že má mnoho práce, že možná přijde zítra. Odpověď na otázku, kdo je vlastně Godot, přitom nechává Beckett otevřenou. Myslím, že Godot je vzájemná slušnost. Na tu ale jen čekat nestačí.
O autorovi| Jan Hnízdil lékař
