130 let

Češi ve stínu katedrál

Česko

Lidové noviny přinášejí osmidílný projekt Kronika českých zemí, který navazuje na loňské úspěšné vydání Kroniky 20. století. Jednotlivé svazky vycházejí každý pátek a jsou k dispozici v prodejnách denního tisku. Druhý díl zahrnuje období 1250-1470.

Více než dvě stě let od poloviny 13. do konce druhé třetiny 15. století máme tendenci vidět jako tři více méně uzavřená období: dobu posledních přemyslovských králů (do roku 1306), čas lucemburských panovníků, který s Václavem IV. přechází v prvních desetiletích 15. století do turbulentního věku husitských válek, zakončených stabilizační vládou „husitského krále“ Jiřího z Poděbrad.

Každé z těchto období má svůj výrazný image, vytvořený v obecném povědomí desetiletími školní výuky, populární kultury, politické ideologie a přirozeně také díly profesionálních historiků. Vládu Přemysla II. a Václava II. nahlížíme jako vyvrcholení moci původní české dynastie. Kdo má rád historické mapy, může se těšit z územního rozmachu české moci, která za Přemysla II. sahala téměř k Jadranu a za Václava II. až k Baltu. Vláda posledních Přemyslovců je především obdobím obrovské vnitřní kolonizace, zakládání a budování měst, hradů a dalších opor panovníka.

Období posledních Přemyslovců vystupuje z mlhy dávnověku jen v mlhavých konturách. Václav III., kterým se vyčerpala mužská linie domácí dynastie, je posledním českým panovníkem, o němž nevíme skoro nic. Byl zavražděn - dodnes neznáme objednavatele atentátu. Podle dobových kronikářů holdoval mladý král nemístně alkoholu, noci prohýřil s nevěstkami a svým milcům z řad českých velmožů rozdával zbrkle královský majetek. Dnešní historici to označují za pomluvy vzniklé desetiletí po Václavově smrti, sami však nejsou schopni přijít s ničím jiným, než že vláda Václava III. vykazuje značnou kontinuitu s vládou Václava II.

Přestože vláda Lucemburků u nás trvala více než sto let, v kolektivní paměti jsou z ní zachovány především tři desetiletí Karla IV. O významu a velikosti Karlova státnického díla není většího sporu. Karel byl prvním českým panovníkem, který zanechal v českých zemích stopu tak trvalou a významnou, že po více než šesti stoletích zůstává viditelná a hmatatelná. Stala se trvalou součástí map českého mentálního prostoru. Karel byl ve své době osobností zcela výjimečnou, ale při posuzování jeho díla musíme mít na paměti také velmi příznivé podmínky, v nichž ho uskutečňoval (českým zemím se např. s výjimkou částí Slezska vyhnula celoevropská pandemie „černé smrti“ z let 1347-1352).

Karlovi synové Václav a Zikmund již takové štěstí neměli a zejména první z nich nebyl zdaleka osobností otcova formátu. Na přelomu 14. a 15. století se české země dostaly do krize, která měla náboženský i sociální rozměr. Úvahy o řešení situace se brzy dostaly mimo rámec oficiální náboženské věrouky. Po upálení Jana Husa na koncilu v Kostnici 6. července 1415 se rozplynuly naděje na kompromis mezi českými reformátory a římskou hierarchií. Během dalších let vypukla v zemi občanská válka, kterou dnes nazýváme husitskou revolucí či husitským hnutím.

Husitství je středobodem českých středověkých dějin, protože se v 19. století stalo úhelným kamenem národní ideologie. Jeho interpretace tak dlouho, a vlastně dodnes, závisí na hodnotách, ke kterým se hlásí interpretující. Šlo o „reformaci před reformací“, tedy „pokrokové“ hnutí, které předběhlo dobu, nebo ho máme vnímat jako jedno z dobových kacířství, které hlásalo utopické projekty návratu k prvotní apoštolské církvi? A šlo spíše o sociální, nebo náboženské hnutí? A jaký význam přisoudit husitskému protiněmeckému nacionalismu? A kde vlastně najdeme to pravé husitství? V Husových traktátech? Želivského kázáních? Žižkově fanatismu a válečném umu? V jednotě bratrské?

Jsme národ Husův?

Ideologové českého národního hnutí Palackým počínaje a Masarykem zdaleka nekonče vytvořili konstrukci o demokratičnosti husitů a postavili imaginární svorník mezi reformátory 15. století a národními aktivisty 19. století. „Jsme národ Husův a rádi se tak zoveme - avšak jsme tím národem Husovým doopravdy a ve skutečnosti?“ ptal se Masaryk v roce 1896. A odpovídal si: „Nejsme. Ještě nejsme.“ Nacionalisté viděli v Husovi program proti Němcům, komunisté z něj zase udělali bojovníka za sociální spravedlnost a proti oficiální církvi. Husitství bylo natřeno tak silnou vrstvou ideologických interpretací, že se za ní skoro vytratil dobový historický fenomén. České země se staly centrem evropského dění a Češi možná nakrátko hráli roli avantgardy dějin. Ale cena za to byla opravdu vysoká: zpustošení a vyčerpání země a zaostávání za evropským vývojem v dalších desetiletích a staletích.

Autor: