Praha by se měla soustředit na posílení svého vlivu v rámci unijní diplomacie
Pokud by se náhodou váš potomek zajímal o zaměstnání diplomata České republiky, bylo by nejlépe mu to co nejdůrazněji vymluvit, pokud ne rovnou zakázat. Povolání „český diplomat“ patří totiž k těm, která sice dobře zní, ale pozvolna zanikají. To ať už radši dělá novináře v deníku. U novin je totiž přece jen šance, že si je lidé budou i v době stále rostoucí záplavy internetových informací dále kupovat, podobně jako si kupují knížky nebo přesto, že doma mají kabelovku se sto programy, chodí do kina.
Česká diplomacie to má ale dlouhodobě takříkajíc spočítáno. Pokud budeme brát vážně Lisabonskou smlouvu, což lze jen doporučit, dostane se totiž české ministerstvo zahraničí během poměrně krátké doby deseti dvaceti let na úroveň podobných úřadů saského či bavorského království v době po vyhlášení německého císařství. A role zbývajících českých diplomatů bude podobná tomu, jako když si své zastoupení dnes někde otevře Pardubický nebo Karlovarský kraj.
Není to ale tak, že bychom měli ministerstvo už od teď začít rušit, podobně jako jsme v okamžiku vstupu Lisabonu v platnost nezrušili úřad českého prezidenta. Brod je totiž ještě daleko, a stahovat teď kalhoty by proto bylo předčasné. Naopak by bylo dobré až do doby, než začne naplno fungovat „evropské ministerstvo zahraničí“, uchovat českou diplomacii v co nejsilnějším složení a v co nejlepší formě. Protože nový úřad nejvyšší unijní diplomatky si bude vybírat do svého týmu nejen podle síly a vlivu jednotlivých států, ale také podle odborných kvalit kandidátů, které jednotlivé země budou moci nabídnout.
Daleko větším aktuálním problémem než rušení několika ambasád, kolem kterého spustil stínový ministr zahraničí Lubomír Zaorálek tak obrovský povyk, je tvrdé snížení rozpočtu ministerstva, mnohem výraznější, než je uváděných necelých šestnáct procent. Když se totiž od 6,4 miliardy odečtou povinné příspěvky České republiky do mezinárodních organizací, které se jen statisticky platí z rozpočtu české diplomacie, dojdeme k číslu přibližně 4,9 miliardy. Z toho něco kolem miliardy půjde dolů, což je téměř dvacet procent. A to je drsné, zvláště když v resortu na ničem jiném než na lidech téměř ušetřit nejde.
Pokud jde o ambasády samotné, je, podobně jako třeba v případě technologického vývoje, nutné se soustředit na klíčové směry naší diplomacie. Tak jako stát české velikosti nedokáže vyrábět všechno ve špičkové kvalitě (z komunismu si mnozí ještě pamatují, jak takové snahy dopadnou), je nesmysl mít zastupitelské a konzulární úřady úplně všude na světě. Je třeba se na to dívat i z hlediska českého angažmá v rámci unijní diplomacie. Jsou oblasti světa, jako východní Evropa nebo Balkán, kde máme unii co nabídnout. Ale také části planety, kde je odborné zázemí české diplomacie minimální a nesrovnatelné třeba s bývalými evropskými koloniálními velmocemi.
Bylo také už na čase, aby se konečně prosadila myšlenka „visegrádských ambasád“, které by měly fungovat na co nejvíce místech světa. Je to po všech stránkách lepší varianta než „létající diplomat“, což si Česká republika v minulých rocích vyzkoušela v Ázerbájdžánu, kde byla nakonec nedávno otevřena jedna ze zřejmě posledních nových ambasád.
Otázkou, kterou by bylo třeba co nejrychleji vyřešit, jsou „zastoupení“, jež si v zahraničí otevřela a ze státního rozpočtu platí i další ministerstva a státní úřady; jen CzechInvest má sedm zahraničních poboček. Tyto roztroušené, a tudíž neefektivně investované peníze by se za současné nouze měly soustředit do jednoho zdroje. A tím by mělo být právě ministerstvo zahraničí, které je k tomu nejkompetentnější. Schwarzenberg všechno nezmůže Toto přeskupení sil české diplomacie by však mělo směřovat k jednomu dlouhodobému, zásadnímu cíli a tím je vytvoření co nejlepší pozice a vlivu v rámci nově budovaného úřadu vysoké komisařky pro zahraniční politiky Catherine Asthonové.
Ať se to zdá v této chvíli sebesložitější, začne v dohledné době fungovat Evropská unie i v zahraniční politice jako jeden celek. Získat co největší český podíl na unijní diplomacii bude už pro Nečasovu vládu hlavním měřítkem úspěšnosti české zahraniční politiky. Během ročního „bezvládí“, které nastalo po pádu Topolánkovy vlády, se sice i v tomto směru něco málo udělalo, ale například ve srovnání se sousedním Polskem bylo úsilí o prosazení českých delegátů do důležitých pozic evropské diplomacie na okraji zájmu jak politiků, tak veřejnosti. Navíc česká pozice v Evropské unii, jako „státu dělajícího problémy“, je slabá. A ani okouzlující Karel Schwarzenberg na tom mnoho nezmění, protože karty, s nimiž hraje, jsou prachbídné.
V nové evropské diplomatické lize se však stále teprve začíná. Čím více dobrých českých hráčů tam najde angažmá, tím lépe. A povolání „unijní diplomat“ budoucnost rozhodně má.
Tak jako stát české velikosti nedokáže vyrábět všechno ve špičkové kvalitě (z komunismu si mnozí pamatují, jak to dopadá), je nesmysl mít zastupitelské úřady úplně všude na světě
O autorovi| LUBOŠ PALATA redaktor LN e-mail: lubos.palata@lidovky.cz
