19. srpna 2018 17:00 Lidovky.cz > Zprávy > Domov

Chtěla jsem nastoupit do armády jako zdravotní sestra, vzpomíná na ‘68 Češka žijící v Německu

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 4Diskuse

PRAHA Tehdy jako osmnáctiletá dívka plánovala, že po maturitě bude studovat žurnalistiku. Jenže přišla okupace a vše se změnilo. Praha se změnila k nepoznání. „Byl to velký šok,“ vypráví Liana Tejmar-Kolar, která žije v Německu. „Bylo mi jasné, že bude válka,“ dodala s tím, že si jako dospívající dívka okamžitě vybavila poválečné filmy. Server Lidovky.cz přináší poslední díl seriálu Bylo jim osmnáct. Videorozhovor s pamětnicí probíhal kvůli velké vzdálenosti netradičně přes internet.

Vyrůstala na pražském Spořilově a už jako dítě často jezdila do zahraničí. Maminka byla z Bulharska, takže většina cest směřovala právě tam. V roce 1967 získal tatínek Liany stáž v Německu jako fyziolog. V sedmnácti letech se tak musela rozloučit se životem v Československu. To se psal srpen téhož roku. 

„Odjezd jsem vnímala jako velké dobrodružství, protože to mělo být jenom na rok. My jsme neměli v plánu zůstat v Neměcku nebo někde jinde na Západě. Chtěli jsme se vrátit,“ vypráví Liana. Maminka po několika měsících odjela zpět do Prahy, protože si zde rodina tehdy osmnáctileté dívky plánovala koupit byt. 

„Já pak přijela do Prahy 17. sprna (1968) a byla jsem nadšená. Když jsem vystoupila na hlavním nádraží, bylo to jako to, co jsem zažila v Anglii nebo i na jiných místech. Bylo krásné počasí, všude seděli lidi a hráli na kytary. Bylo to něco docela jiného, než když jsem Prahu předtím opouštěla,“ líčí dále Liana, která dodnes žije v Německu.  Jednadvacátým srpnem se ale vše změnilo. Pro mladou dívku to byl šok. 

Seriál Bylo jim osmnáct

Kvůli okupaci jim před očima zrudl svět. Pod vlivem událostí takzvaného Pražského jara si přitom tehdy teprve osmnáctiletí lidé svou budoucnost představovali v poněkud jiných barvách. Jednadvacátého srpna roku 1968 sice prožil každý z respondentů úplně jinak, přesto si odnesli stejné pocity. Seriál autorské dvojice Šárky Kabátové a Ondřeje Boja přináší dosud nezveřejněné, padesát let staré, příběhy z doby okupace.

Od 21. srpna 1968, kdy na území Československa vstoupila vojska Varšavské smlouvy, až do konce roku 1989 zemřelo při střetech cizích vojáků s civilisty a dopravních nehodách zaviněných okupačními vojsky 108 Čechů a Slováků. Kromě toho měla invaze za následek také emigraci přibližně sta tisíc lidí do konce roku 1969, v dalším období ukončeném sametovou revolucí pak natrvalo odjelo dalších 140 až 250 tisíc lidí.

Do Prahy bez boty a stopem

Invaze měla dopad nejen na vývoj Československa, ale především na osudy jednotlivých lidí. Často se podepsala na jejich beztak složitém vnitřním životě plném rozporů, zasáhla do vztahů v rodině, případně mezi milence, kamarády či spolužáky.

Všichni měli své plány a byli nuceni je vlivem politických okolností rázem přehodnotit. Profesi nikdo z respondentů měnit nemusel, režim je nijak zvlášť tvrdě nestíhal, navždy se jim ale změnil pocit z jejich dospívání. Měli strach, co se bude dít.

Kromě toho si museli dávat pozor na to, komu věřit. Učili se číst mezi řádky. To mladé duše poznamenalo asi nejvíce. Někteří z nich poprvé pocítili chuť bojovat, a to i přesto, že si uvědomovali, co všechno riskují. Někteří z nich kvůli přitvrzujícímu režimu také přišli o své blízké. Například kolínská spisovatelka Irena Fuchsová v den invaze viděla naposledy svého milence Láďu.

Byla do něj zamilovaná. Jenže on zmizel do Prahy. Tím jejich vztah skončil. Když se po nějaké době vrátil, už jim to neklapalo. Změnili se. Tehdy dospívající „hipísačce“ Ludmile Černé zas emigrovali oba sourozenci. Sestru viděla až po revoluci.

Jestliže generace rodičů v té době dospívajících byla ovlivněna zkušeností s válkou a Němci, oni sami se museli vyrovnávat s komunistickým režimem. Na téma okupace jsou proto zvlášť citliví. Když o něm vyprávějí, derou se jim slzy do očí.

Z hlasu některých je ale také cítit zloba. I když mladým lidem tato doba způsobila hodně ran, všichni si uvědomují, že jim normalizace pomohla uvědomit si, co je v životě důležité. To dodnes vnímají jako jakousi nedobrovolnou výhodu.

  • 4Diskuse


Šárka Kabátová

Autor

Šárka Kabátovásarka.kabatova@lidovky.czČlánky


Najdete na Lidovky.cz