V diskusích o nedávném projevu Baracka Obamy se mnoho lidí pozastavilo na tím, jak těžko se prezident zbavoval rétoriky postavené na válce proti terorismu, kterou jednou větou odmítal, zatímco v zápětí terorismem argumentoval. Terorismus představuje skutečně mocný obraz a za posledních osm let jsme si k němu zvykli leccos přirovnávat - od Čečny, přes somálské piráty až po dnes aktuální vraždu specialisty na pozdní potraty.
Jak je to ale s jeho skutečným nebezpečím? Až na nepravděpodobné apokalyptické nukleární scénáře akčních filmů terorismus žádné zvláštní nebezpečí pro západní svět nepředstavuje. Co se týče zdroje náhodných a zbytečných úmrtí, odehrává se na amerických silnicích tragédie ekvivalentní 11. září každý měsíc. Statisticky je pro typického Američana nebo Evropana mnohem pravděpodobnější, že do něj uhodí blesk, než že se stane obětí terorismu. Proč tedy nevěnujeme větší pozornost bleskům?
Naše neschopnost správně odhadnout skutečnou míru ohrožení je věcí známou z kognitivně zaměřených studií. Logika srovnávající skutečné pravděpodobnosti následků našeho jednání hraje v našem rozhodování jen poměrně malou roli. To ale neznamená, že takové jednání nedává kognitivní smysl. Teroristické útoky nebo havárie letadel poskytují osobně emocionální a společensky konverzační kontext, který nelze ignorovat. A to i přesto, že jsme si skutečné váhy daného nebezpečí velmi dobře vědomi. Když se podíváme na internet, zjistíme, že z formulky „X je nebezpečnější než terorismus“ se stal idiom. Za X si přitom dosazujeme obezitu, globální oteplování, neschopnost, homosexualitu, daňové podvody, mafii, politiku, pěstování máku, a dokonce i samotnou válku proti terorismu. A ve většině případů je daný výrok nejspíš matematicky pravdivý.
Terorismus dominuje našemu povědomí i podvědomí také proto, že si uvědomujeme, jak snadné by bylo teroristický útok provést. Útoky z 11. září sice vyžadovaly notnou dávku plánování a koordinace, ale jejich následovníci v Madridu a v Londýně byli až prostoduše přímočaří. Skoro nic, co naši zastupitelé ve jménu války proti terorismu provádějí, nás před opakováním útoků podobných například těm na Bali neochrání. Podíváme-li se kolem, možná smrt terorismem číhá za každým rohem. A jestli chceme všechny možné vektory nebezpečí pokrýt, krok za krokem se ocitneme v policejním státě, který nás stejně před hrozbou terorismu neochrání.
Důvody, proč zůstává teroristický akt v západním světě poměrně vzácnou událostí, jsou ovšem zajímavější. A nemají nic společného s preventivními opatřeními. Za svou relativně bezpečnou existenci vděčíme tomu, že lidstvo jako celek i jako soubor jednotlivců násilí „moc neumí“. Což neznamená, že násilí není neoddělitelnou součástí našeho bytí, jenom nám jeho provádění moc nejde. Nedávné sociologické výzkumy ukázaly, že v tom ostatně nejsme nepodobní zvířatům. Násilí ve světě fauny je sice poměrně časté, ale většina se ho odehrává pouze symbolicky a jeho nejvýznačnější součástí je vyhýbání se skutečnému fyzickému kontaktu.
Násilí brání celá řada psychologických i společenských zábran, které není snadné překonat. Proto také armády provádějí důkladný výcvik vojáků, který sestává rovnou měrou z technického školení a z výuky násilí. Vojenský výcvik je zaměřen na vytržení jednotlivců z kontextů normality, aby byli schopni provádět nezvyklé činy. Ukazuje se, že to není příliš snadné ani v proslulých výcvikových táborech teroristů. I tam výroba výbušnin z kuchyňských ingrediencí pouze zakrývá nutnost vytvořit takzvané liminální kontexty, v nichž je nenormální dočasně možné, aniž by bylo nutné zcela zrušit běžný řád.
Nejde jen o ideologickou indoktrinaci, jak se sami sebe často snažíme přesvědčit. Je to dočasné pozastavení lidské normality. To ale většinou netrvá dlouho. Proto se vojáci vracející se z války typicky nechovají o moc násilněji než jejich vrstevníci, kteří zůstali doma. A proto se také jen poměrně málo absolventů teroristických školení odhodlá ke skutečnému činu. Ne snad kvůli instinktivnímu lidskému dobru, ale spíše proto, že mezi výcvikovým táborem a skutečnou bombou v batohu je dlouhá cesta běžným světem, ve kterém je k nenormálnímu činu, jakým je masová vražda, potřeba mnohem více mentálního vyšinutí, než je (téměř jakýkoli) výcvik schopen jednotlivci poskytnout.
Když k tomu připočteme obtíže, s jakými lze provést i poměrně jednoduchý plán vyžadující logistické úsilí, není vzácnost úspěšných teroristických útoků až tak překvapivá. Neochraňují nás před nimi nákladná bezpečnostní opatření ani abstraktní morální principy, ale obyčejná nepříliš schopná lidská průměrnost.
Budiž jí chvála.
***
VŠECHNO JE JINAK Statisticky je pro typického Američana nebo Evropana mnohem pravděpodobnější, že do něj uhodí blesk, než že se stane obětí terorismu. Proč tedy raději nevěnujeme větší pozornost bleskům?
O autorovi| Dominik Lukeš sociolog
