Na začátku nového románu Paula Austera je postava jménem Owen Brick vržena do americké občanské války a „uvažuje, o co se tak může bojovat a kdo proti komu bojuje“: „Je to zase Sever proti Jihu? Východ proti Západu? Rudí proti modrým? Bílí proti černým? Ať tuhle válku vyvolalo cokoliv, říká si v duchu, a ať už jde o jakékoliv záležitosti či ideje, nic z toho nedává ani trochu smysl.“ Popis chaosu v Muži ve tmě upomene na román Cesta Cormaca McCarthyho.
Je tu ale také August Brill, který si za noci Brickův válečný příběh vymýšlí. Stařec má po autonehodě pochroumanou nohu. Také tím - a pak i prolínáním života a literatury - upomene Muž ve tmě na román Pomalý muž jihoafrického nositele Nobelovy ceny J. M. Coetzeeho. Toho ostatně Paul Auster jmenoval společně s izraelským prozaikem Davidem Grossmanem jako svého oblíbeného autora. Právě Davidu Grossmanovi a jeho rodině - včetně syna Uriho, zesnulého během izraelsko-libanonského konfliktu v roce 2006 - je nový román Paula Austera připsán.
Jestliže se tedy předchozí Brooklynské panoptikum dotýkalo událostí 11. září 2001, i Muž ve tmě je dílem „aktuálním“. To je Paul Auster ve zkratce: Píše intimní příběhy, a přitom vystihuje celospolečenské rysy. Píše o samotě, a přitom jsou jeho příběhy často postaveny na rodinném půdorysu. Hledáním minulosti odkrývá přítomnost. A jeho romány také odkazují na jiná díla, přitom však zůstávají „austerovské“.
Tajemství je základem příběhu Skutečně se zdá, že Paul Auster (* 1947), prozaik silně spjatý s newyorským prostředím, je vnitřně velmi silný - a proto se nemusí obávat rozmělnění ani tehdy, když se rozhodne opustit roli osamělého spisovatele. Jeho romány si dokázaly vybojovat místo na čtenářských nočních stolcích, přestože autor nejvíce proslul díky „snáze viditelnému“ umění, filmu. Napsal totiž scénář a s Waynem Wangem také režíroval snímek Smoke (1995).
Následovaly další filmy, které už režíroval Paul Auster sám. Výhody filmové práce zhodnotil vloni v rozhovoru pro LN takto: „Díky filmu vyjdu ze svého pokoje a můžu spolupracovat s dalšími lidmi -i když bych to asi nemohl dělat pořád, je to osvěžující.“ Na to, že není dobrý nápad adaptovat vlastní romány, však Paul Auster přišel hned při první přímé zkušenosti s filmem. Jeho román The Music of Chance ve filmové řeči příliš dobře nedopadl.
Ale nejen film byl jakousi mediální oklikou k vlastnímu románovému dílu Paula Austera. Jakožto spisovatel se prosadil Newyorskou trilogií (1987), příběhy čerpajícími z tradice americké drsné školy. Tyto prózy sice mají mnoho znaků detektivky, ovšem krimi příběhy to tak úplně nejsou: „Vždycky mě detektivní příběhy zajímaly. Podle mě totiž jde o esenci vyprávění jako takového. Chceme vědět, co se stane... Tajemství je základem příběhu. Ovšem texty z Newyorské trilogie jsou opravdu od klasických detektivek značně odlišné.“ Tehdy už měl Paul Auster za sebou studia na Kolumbijské univerzitě, psal poezii a překládal z francouzštiny - Stephana Mallarmého, Jeana-Paula Sartra či Maurice Blanchota. A také se „starosvětsky“ jako správný americký autor vydal do Paříže: „Když jsem dokončil univerzitu, věděl jsem, že bych chtěl být spisovatelem. A když jsem pak - o tři a půl roku později - Paříž opouštěl, už jsem spisovatelem byl. Takže to byla doba, kdy se z ,možná‘ stalo ,ano‘.“
První prozaickou knihou Paula Austera byl Vynález samoty (1982), částečně vzpomínky, částečně esej. Dozvídáme se zde o rodinných okolnostech, které - cynicky řečeno - byly dobrým podhoubím pro to, aby vyrostl výrazný autor.
O svém otci zde autor napsal: „Svět pro něj byl vzdálené místo - místo, kam nemohl nikdy skutečně vstoupit, a tam někde v dáli, mezi všemi stíny, které se kolem něj míhaly, jsem se narodil, stal se jeho synem a vyrostl, jako bych byl jen dalším stínem, vystupujícím a mizejícím v zšeřelé říši jeho vědomí.“ Navíc u mladší sestry brzy propukla duševní choroba.
A to se ještě Paul Auster neponořil do temné tůně minulosti. Jeho prarodiče unikli Hitlerovu vyvražďování židovského obyvatelstva tím, že již na začátku 20. století odstěhovali z Ukrajiny do Ameriky. O tom, jak zemřel dědeček, se ale autor dozvěděl až poté, co jeho sestřenice vyslechla pamětníka, který náhodou dostal místo v letadle vedle ní. Babička Paula Austera svého manžela zastřelila v kuchyni.
Nikdo se nedostal tam, co Kafka Vynálezem samoty, hluboce osobní knihou, se však autor, jak již řečeno, plně neprosadil. Po Newyorské trilogii ovšem následovala řada próz, z nichž mnohé vyšly díky nakladatelství Prostor taktéž česky - vedle Vynálezu samoty a Newyorské trilogie to byl Leviatan, Mr. Vertigo, Kniha iluzí či „komedie“ Brooklynské panoptikum - autorova reakce na tragédii, kterou sledoval 11. září 2001 ze svého okna.
V Brooklynském panoptiku se také debatuje o velkých autorech. Objevuje se rovněž historka o tom, jak Franz Kafka vydal v posledních měsících svého života mnoho energie při psaní dopisů od „panenky“. Jimi autor konejšil holčičku, kterou náhodně potkal v berlínském parku a jež panenku ztratila.
O slavném pražském spisovateli Paul Auster podotkl: „On objevil novou cestu k prozkoumání světa i sebe sama. Myslím, že žádný další takový autor není, že se dostal až tam, kde nikdo jiný nebyl. Je velmi těžké o Kafkově díle něco říci - je tím, čím je. Samozřejmě že o něm můžeme mluvit, ale asi řekneme jen něco v tom smyslu: ,... to je nesmírně zajímavé...‘.“
Nejen pasáží o Franzi Kafkovi v Brooklynském panoptiku Paul Auster ukazuje, že spisovatel do současného světa patří. A pokud je v jeho románech spisovatel hlavním hrdinou, vůbec to neznamená, že jde o čtení jen pro intelektuály. Newyorský autor totiž dělá něco velmi přirozeného. Tedy zaznamenává a znovu promýšlí - jak se píše v závěru Vynálezu samoty: „Co bylo. Co už nikdy nebude. Nezapomenout.“
***
PORTRÉT TÝDNE Paul Auster prozaik a režisér Americký autor je silně spjatý s newyorským prostředím, zároveň u něj bývá zdůrazňován vliv evropské kultury
