Lidovky.cz: Co v raném mládí podle Vás nejvíce formovalo otcovu osobnost a dílo?
Otec se narodil v Itálii v roce 1925, v kraji Emilia - Romagna, v renesančním městečku Faenza s velkou tradicí malované keramiky a osvícenou kulturní tradicí. Prostředí jeho mládí nejlépe vykreslil režisér Federico Fellini ve svém filmu Amarcord. Fellini byl ze stejné generace jako můj otec, a také rodák z Romagni, z Rimini, stejně jako scenárista filmu básník Tonino Guerra, který byl otcův přítel. Otec měl ten film velmi rád.
Andrea BallardiniNarodil si v pražském Podolí v roce 1960. V Praze vystudoval gymnázium a poté obor restaurování na Akademii výtvarných umění. Po odchodu do Bologně působil jako restaurátor, malíř i umělecký kritik. Je předsedou česko-italského kulturního spolku. Jeho obrazy jsou součástí soukromých sbírek v Itálii, v České republice, ve Francii, ve Španělsku, ve Švýcarsku a na Maltě.  |
Lidovky.cz: Z jaké rodiny pocházel?
Otcova rodina byla republikánsky a antifašisticky založená, to sice nebyla v Itálii vedené králem a pod vládou fašistického diktátora Mussoliniho zrovna výhoda, ale přesto se mu dostalo vlídných učitelů a takového vzdělání, aby rozvinul svůj umělecký talent a vytvořil si vlastní kulturu. Jeho děda byl novinář a vlastnil velkou knihovnu.
Lidovky.cz: Jak se otec k umění „na plný úvazek“ dostal?
Po vítězství v celostátní umělecké soutěži se otec dostal v 17 letech na Akademii výtvarných umění v Ravenně, dalšího kulturního centra Romagni, spjatého se jménem Danteho, který tu žil a dopsal svou Božskou komedii. Ale Ravenna je hlavně pokladnicí evropského mozaikářského umění. Na akademii se otci dostalo prvotřídního malířského a mozaikářského učení, které si pak s sebou přinesl do Prahy. Jeho učitelé patřili k těm mistrům, co ve spojení s velkými jmény italského výtvarného umění třicátých let pracovali na monumentálních mozaikách v nových budovách a realizacích v Miláně nebo Římě.
  |
Lidovky.cz: Vzpomínal na studentská léta rád?
Otec mi vypravoval, jak denně dojížděl na kole 25 km z Faenzy do Ravenny. Umělecká studia znamenala nejen realizaci jeho snů, ale i formu společenské realizace. Válka, do které Itálie vstoupila po boku hitlerovského Německa, vše překazila. V létě 1943 po vylodění Spojenců na Sicilii padl fašistický režim a Itálie se na dva roky stala jedním z bojišť druhé světové války. Země byla rozdělená, nová vláda tvořena demokratickými stranami a vedená králem připojila italskou armádu ke spojencům, v části okupované nacisty, kde vznikla Mussoliniovská loutková republika, zavládl teror. Konaly se násilné odvody na podporu fašistů a popravy.
Jako mnoho mladých lidí otec se rozhodl přejít do odboje, který se velmi rychle uchytil a organizoval v severní Itálii. Bojoval až do konce dubna 1945, až do osvobození Itálie, za své zásluhy obdržel čestné uznání od vrchního velitele spojeneckých vojsk v Itálii generála Alexandra. Tato zkušenost ho velmi poznamenala, formovala jeho charakter i politické vyznání.
Picassova květina unikne okolní zkáze. Polozapomenutá mozaika přežije demolici Transgasu |
Lidovky.cz: Za jakých okolností se dostal do Prahy?
Měl zájem o další studia. Složil zkoušky a byl přijat na pražskou Akademii výtvarných umění, do Ateliéru speciální malby u vynikajícího profesora Vladimíra Sychry. Přicházel tehdy z Jugoslávie, kde načas vyučoval kreslení a výtvarnou výchovu v Rijece na místním italském gymnáziu.
Lidovky.cz: Co ho motivovalo k přesunu do Československa?
Zcela jistě představa lepších předpokladů pro rozvoj a doplnění svého uměleckého vzdělání i realizaci osobního života. Vždyť Praha měla v moderním umění jméno.
Lidovky.cz: Hrála tehdejší situace v Evropě nějakou roli?
Pro mladého umělce nehrála. Na počátku šedesátých let byla vůbec československá umělecká a kulturní scéna mimořádně zajímavá a stimulující. Důkazem toho byl úspěch československého umění na Expo v Bruselu. O tom se všeobecně vědělo.
Sauro Ballardini v ateliéru AVU při práci na mozaice pro stanici Florenc v sedmdesátých letech.
Lidovky.cz: Brzdil ho nějak fakt, že odcházel ze západní země, nebo naopak že přicházel do východní země?
Evidentně ne. Léta studií na Akademii u profesora Sychry prožíval s velkým nadšením. Myslím si, že pro otce, který měl solidní italské základy, bylo poznání českého skloňování světové umělecké moderny mimořádně poučující a přínosné. Otec vlastně přišel do kontaktu s generacemi výtvarníků, které se formovaly před válkou a které, i když zastupovaly tehdejší oficiální československou kulturu, netvořily pod vlivem radikálních osnov socialistického realismu, ale naopak velmi zajímavě rozvíjely zkušenosti generací předešlých a české avantgardy.
Mozaika z můstku Caligulovy lodě se z USA vrátila do Itálie |
Lidovky.cz: S kterými českými umělci spolupracoval?
Na čas se ve spolupráci s profesorem Sychrou věnoval volné tvorbě, kdy vytvořil karton pro mozaiku k důlnímu neštěstí v belgickém Marcinelles a pak několik experimentálních sgrafit do betonu na různých místech v Praze 9.
V roce 1964 se stal odborným asistentem na AVU u profesora Oldřicha Oplta a od roku 1975 vedl malířskou přípravku v restaurátorské škole AVU.
Z uměleckých přátel mého otce si dobře pamatuji na malíře a profesory Oldřicha Oplta, Josefa Jiroudka nebo ředitele Národní Galerie profesora Jiřího Kotalíka. Měl silný vztah k malíři Josefovi Jírovi a mnohé další asi opomíjím.
25. dubna 1945. Sauro Ballardini jako dvacetiletý velitel partyzánské čety v Bologni, se sestrou Marii, ve dnech osvobození Itálie.
Lidovky.cz: Co vše po sobě otec v Praze zanechal?
Počátkem roku 1972 byl můj otec zapojen spolu s profesorem Opltem do projektu výzdoby stanice metra Sokolovská, dnes Florenc. Vytvořili společně několik metrů dlouhý vlys z kamenné mozaiky připomínající vítěznou bitvu československých jednotek proti nacistům na sovětské frontě. Pamatuji si, že jsme s otcem pro některé kameny jezdili autem za Prahu, do povodí Vltavy a skládali je do bedýnek.
Vzpomněl jsem si na to nedávno, když jsem byl v Ravenně a viděl mozaiku vytvořenou v roce 1942 na počest italských vojáků z první světové války, pro kterou tehdy použili kameny z bojišť u řeky Piave. Možná u té realizace byl přítomen i můj otec coby student místní akademie.
Čína údajně ruší umělecká vystoupení spojené s Prahou. Petříček se proto setká s čínským velvyslancem |
Lidovky.cz: Co byste považoval za jeho pražské vrcholné dílo?
To vytvořil v rozmezí let 1976 až 1980. Je to barevná sklosmaltová mozaika, která představuje lidstvo, které se obrací k vesmíru. Tuto mozaiku složil pro vstupní halu bývalé Ústřední telekomunikační budovy na Žižkově, lidé si ji možná pamatují jako Telecom. Použil pro ni barevnou skleněnou taveninu české výroby i mimořádné kvality a zlaté tesery dovezené z benátských dílen.
Sauro Ballardini v ateliéru v Praze při práci na kartonu mozaiky „Člověk dobívající Vesmír“.
Tato rozměrná mozaika, má 9 krát 4 metry, je největší dílo italského umělce v nové době v Čechách a nese s sebou skutečně nadčasové poselství. Otec do mozaiky zahrnul své vyznání a víru v člověka v duchu italského humanismu a barevně i skladbou teser se inspiroval mozaikami z ravennských bazilik.
Mozaika byla v devadesátých letech z nepochopitelných důvodů zakryta a do budoucna hrozilo i její zničení. Po létech úsilí se ji podařilo zajistit a provést transfer, a to díky pražské umělecké nadaci Eleutheria vedené panem architektem Franceskem A. Razettem a pracovnímu týmu restaurátorky Magdalény Kracik Štorkanové. Bude opravena a opět vystavena ve vhodném prostoru v Praze.
Lidovky.cz: Váš otec má ostatně v Praze na Vinohradech dokonce mozaiku podle Picassova návrhu...
Chtěl bych využít příležitosti a poděkovat panu Jiřímu Šimáně, majiteli budovy na Vinohradské, kde se mozaika nachází, za příkladnou péči o toto dílo, trochu mimořádné v pražském kontextu. Tuhle mozaiku otec připravil těsně před svým odjezdem do Itálie.
Mozaika Saura Ballardiniho podle předlohy Pabla Picassa.
Otec patřil ke generaci, která si Picassa umělecky vážila a někdy se v něm dovedla inspirovat, ostatně Picasso znamenal mnoho i pro českou modernu. Ten květ z lidských rukou z roku 1955 byl jako kresba darován Picassem Světové odborové federaci a byl použit jako plakát ke slavnému filmu Das Lied der Ströme (Píseň proudů - pozn. red.) od režiséra Jorisa Ivense s hudbou Dmitrije Šostakoviče. Byl to dokumentární snímek o životě a práci lidí podél velkých řek a v přeneseném významu jakási óda na pokojné a dělné žití sjednocující národy na zemi. Knihu s kresbou Picassa na obálce, s fotografiemi z filmu a básnickými texty máme doma.
Lidovky.cz: Jako člověk s uměleckým cítěním, jak umění té doby hodnotíte?
Předně si myslím, že je třeba užít kritický přístup a znalost souvislostí, určitě by se nemělo házet všechno do jednoho pytle a vynášet rychlé úsudky. Ikonoklastem nemusí být jen barbar, může se jim rychle stát i člověk se vzděláním. Je třeba třídit, vybírat, poznávat, osvětlovat.
Vysokoškolské insignie jako umělecká díla. Výstava v Turnově představuje Jozefa Soukupa |
Lidovky.cz: Zpátky do Prahy. Jak dlouho tu otec zůstal?
Otec pobyl v Československu něco přes dvacet let, od poloviny šedesátých let ale pravidelně cestoval za matkou, sestrou a bratry do Bologni. V roce 1981 mu bylo nabídnuto místo odborného poradce na Správě památek kraje Emilia-Romagna. Jako rodina jsme ho následovali. Sice dělal něco jiného, ale ze své pozice napomohl k uspořádání několika výměnných výstav starého umění mezi Bolognou a Prahou.
Lidovky.cz: Jak ovlivnil otcův život v ČSSR ten Váš?
Především tím, že jsem se v Československu narodil. Jsem hrdý na to, že ve své italské občance mám napsáno rodné město Praha – jsem křtěný Vltavou, narodil jsem se v Podolí!
Lidovky.cz: Máte k českým zemím tedy pozitivní vztah...
Měl jsem příležitost studovat na českém gymnáziu a pak na AVU, obor restaurování. Můj vztah k českým zemím je tedy hluboký a stálý, moje manželka je odtud, stejně jako většina mých životních přátel. Doma mluvíme česky i italsky, bez rozdílu, i s dětmi.
Snažím se pokračovat a dát náplň poutu, které má jméno Ballardini s Českem. Velmi si vážím svého členství ve výtvarném spolku SVU Mánes a zúčastňuji se jeho akcí a výstav. V Bologni, kde žiji, zase rozvíjím kulturní aktivitu česko-italského spolku, pěstuji vztahy s italskou komunitou usazenou v Praze.
Tíže a odlehčenost. Umělecká spolupráce sochařů Aleše Hnízdila a Jiřího Kačera |
Lidovky.cz: Takže se cítíte spíše Italem či Čechem?
Na to se mě lidé často ptají, jestli jsem více jedné nebo druhé národnosti, kultury. Ale dostal jsem je věnem, když jsem se narodil, a nemohu si žádnou výlučně přivlastnit. Každá z nich mi však pomáhá poznávat rozlišnosti v životě, třídit a nakonec utvrzovat asi tu jedinou možnou identitu - být člověkem.
Lidovky.cz: Co říkal váš otec o Československu a jaký si k němu vytvořil vztah?
Především otec cítil vděčnost, že právě zde našel mimořádné možnosti pro realizaci svých uměleckých představ a znalostí v oboru umělecké mozaiky. Pohyboval se v uměleckém prostředí a stýkal se výtvarníky, u kterých nacházel společný výtvarný názor. České umění má takovou přednost, že dovede skloubit kultivovanost myšlenky s určitou lidskou věcností a uchopitelností, a to se otci líbilo.
Lidovky.cz: Kolik otcových děl v Praze evidujete?
Kromě těch velkých mozaik otec samozřejmě maloval, především krajiny. Vystavoval na souborných výstavách AVU, velkou výstavu měl před svým odjezdem do Itálie na Italském kulturním institutu v Praze. Některé z jeho obrazů jsou v oblastních galeriích, v Chebu a Pardubicích, další rozměrné plátno je v muzeu v Lidicích. Představuje apeninskou krajinu nedaleko Bologni, pod horou Monte Sole, kde nacisti také vypálili vesnice a pozabíjeli její obyvatele. Hodně krajin také maloval v Provence a ilustroval řadu povídek italských autorů pro revue Světová literatura.
Lidovky.cz: Jak Vás osobně otcův vliv formoval a jaký jste díky tomu získal vztah k umění?
Různorodá umělecká zkušenost mého otce mi určitě rozšířila horizont vnímavosti a ovlivnila moji volbu věnovat se umění. Od malička jsem měl možnost čichat k barvám a štětcům, navštěvovat jeho ateliér i ateliéry jeho přátel, poslouchat pro mne objevné diskuze o tom či onom malíři, epoše, směru.
Výtvarné dílo pro mého otce byl akt poznání, za kterým autor musí stát a nést i odpovědnost. Vkládal do svých mozaikových prací i do malování myšlenkovou přesnost a stavebnost, pocitovost usměrňoval umem tak, aby zůstala v celkové kontuře výrazu díla. To pro něj byla vždy kombinace intuice a řemesla. Tyto postuláty jsou mi blízké, snažím se je ctít i ve své přístupu k tvorbě.
