Všichni velcí už se k nejdůležitější vnitropolitické události minulého týdne – ráně pěstí – vyjádřili. Chtěje být také počítán k velkým, předkládám zde proto také své stanovisko. Co se mi, jako mnohokrát praštěnému od silnějších, na případu nelíbí, je, že silnější udeřil slabšího. To pokládám za zbabělost, nikoli za hrdinství. Hrdina je David, který si troufne na Goliáše. Například já, který se svými 57 kilogramy a 173 centimetry při nejbližší příležitosti dám pěstí Jiřímu Paroubkovi. Bude to nejen hrdinství, ale skýtá to i mnoho dalších výhod. Za prvé: dám pěstí Jiřímu Paroubkovi – což už samo o sobě je státotvorný čin. Za druhé: Jiří Paroubek mi ránu nevrátí, a to za a: proto, že socialisté se na osudném mítinku jako mávnutím pěstí proměnili ze sebevědomých chlapíků v trpitele a oběti rozsáhlého celonárodního spiknutí (kdo viděl na brífinku svolaném k Sobotkovu napadení zdrcenou tvář drsňáků Peciny a Jandáka, těžko se ubránil dojetí). Za b: kdyby mi ránu vrátil, riskoval by vězení za zabití. Třetí výhoda inzultace JP: po hrdinském skutku se naopak já sám s rozdrceným zápěstím skácím na zem (k tomu viz YouTube: srážka kamionu s osobním autem). Během pracovní neschopnosti (zkuste psát protisocialistické články s rukou v gypsu) podám na JP žalobu pro ublížení na zdraví a útok na neúřední osobu. (V skrytu doufám, že mu k tomu naše narubystánské soudy přifaří ještě nepřiměřenou obranu.) Ve zpomaleném řízení bude pak JP odsouzen k odnětí svobody a žalářován. (Intervenci ministra vnitra Peciny v jeho prospěch neočekávám, byla by za a nedemokratická a za b bude jistě ještě tou dobou truchlit nad neštěstím svého druha Sobotky.) Čtvrté, zásadní plus mé mise: od Paroubka bude aspoň pár měsíců pokoj.
Ještě malá lekce z češtiny pro poslance ČSSD Jeronýma Tejce: podle dvou největších slovníků češtiny je neštěstí ,velká nehoda, pohroma, utrpení, nezdar, událost se špatným, často tragickým zakončením, katastrofa, zhouba‘. Pokud sem patří i rána pěstí, jsou české hospody neštěstí plné.
Samozřejmě se také musím vyjádřit k faktu, že si vůdce socialistů zavřel dveře do pravicových listů. Myslím, že jako vždy dobře ví, co dělá. Pořád totiž ještě může publikovat své názory ve Zdravotnických listech. Ty totiž zároveň jsou a nejsou jeho. Alespoň to jsem vyrozuměl z podtitulu „nezávislé noviny sociální demokracie“. Jo, dialektika, ta se vždycky hodí. Třeba se z nás po volbách stane svobodná republika sociální demokracie.
Dnešní článek tak trochu začal v Brně, tak tam také skončeme. Ve čtvrtečních LN jste si mohli přečíst o smutném konci pomníku odbojů: monument složený z lepených skleněných desek seskládaných do tvaru tří klínů popraskal ihned po instalaci v zimě roku 1999. Dílo zkázy dokonávají vandalové. Jacípak vandalové? Kdo to je? Já myslím, že to dělají normální Češi.
O autorovi| ONDŘEJ TUČEK jazykový redaktor LN
