Čím dražší auto předvádíš, tím vyšší pokutu za aroganci riskuješ.
Ten nápad ministra Bárty není z těch, kterým se okamžitě tleská či píská, ale rozhodně stojí za uvážení.
Když se automobilismus prosazoval, výrazně posílil demokracii. To, že dopravní značky platí stejně pro pány i pro kmány, byla před sto lety novinka. To, že u semaforu čeká na zelenou rolls-royce i „popelnice“, bylo v majetkově rozkastované společnosti nezvyklé. Byla to podobná změna jako všeobecné volební právo.
Ale díváme-li se po dnešních ulicích a silnicích, vidíme-li drzá čela za volanty drze jedoucích aut, máme pocit spíše oslabení demokracie a rovnosti šancí pro všechny. Demokracii nelze napravovat nedemokratickými prostředky, řekne ten, kdo už vidí dopravního policistu zkoumat majetkové přiznání. Jenže Bártovi nejde o kontrolu majetkových přiznání, ale o vyváženost postihu. Právě on, který se ve svém maserati může vcítit do role mladého agresivního řidiče, ví, že tu skutečná rovnost sankcí není. Že pokutu, jež je pro někoho likvidační, pustí majitel drzého čela a drzého auta za minutu z hlavy.
Má-li sankce bolet, musí se přizpůsobit okolnostem. Nešťastníka s cizí či venkovskou značkou, který v Praze vjede špatně do jednosměrky, by měl policista posuzovat jinak než arogantního Pražana, který tak jede z bohorovného rozmaru. Takže bude-li se výše pokut odvíjet od míry arogance, od kombinace drzého čela, drzé jízdy a drzého auta, žádná velká hrozba pro demokracii v tom není.
