Valí se na nás další globální pohřeb, jaký tu nebyl od smrti lady Di. Západnímu světu dnes vládne rovnost. Je univerzálním ideálem a v mnoha ohledech nepochybnou realitou. Ale čí odchod ze světa dokáže shromáždit největší davy pozůstalých a dojmout je víc než smrt vlastních rodičů? Výlučných podivínů žijících v podmínkách, jež nám nemohou být vzdálenější, jako princezna Diana nebo Michael Jackson.
Ti dva mají hodně společného. Oba nejspíš chtěli být normálními lidmi, ale od dětství je, aniž by se jich ptali, uvrtali do režimu, jemuž museli obětovat celý život. Tak jako Diana musela hrát roli manželky následníka trůnu se všemi zákazy a příkazy, jež k tomu patří, byl Michael Jackson od dětství brutálně cepován otcem k dosažení dokonalosti v showbyznysu. Dav nemiloval Dianu jen jako následnici trůnu, ale taky se dojímal nad její bulimií, sebevražednými pokusy, nevěrou. Její konec byl pro bulvár jako stvořený: paparazziové ji uštvali, když bránila své právo na lásku! Jak by nedojímal osud člověka, který navzdory veškerým privilegiím má nad svým životem stejně omezenou kontrolu jako my smrtelníci, kteří nevíme dne ani hodiny, kdy nás vyhodí z práce.
Na Jacksona spíš lidé zírali s morbidní fascinací. Nedokázali odtrhnout oči od jeho obličeje rozpadávajícího se pod náporem plastických operací, od jeho infantilních zálib, podezření z pohlavního zneužívání dětí a sňatků, v nichž něco neklape. Každé jeho vystoupení sledovali v naději, že teď už opravdu upustí dítě z balkonu nebo mu konečně upadne nos. A přece vystihoval dobu víc, než je příjemné si připustit.
Pokračování na straně 10
Dokončení ze strany 1
Už od prvního singlu I Want You Back, na kterém jedenáctiletý Jackson zpíval v roce 1969, je jeho talent evidentní a nikdy ho neopustil. Jeho příspěvek zábavnímu průmyslu spočívá ale v něčem jiném. V nevinnosti, s jakou dokázal talent a perfekcionismus spojit s morbiditou. Učinil morbiditu mainstreamovou. Zábava z chaosu V desetiletích před Jacksonem měla populární hudební zábava, reprezentovaná třeba broadwayskými muzikály, přehledný obsah. Byly to sice romantické, pohádkové, ale přece jen příběhy ze života. Ctnosti a neřesti v nich měly své místo, řád v nich byl ohrožován a znovu nastolován. Jacksonovo nejlegendárnější video, vlastně krátký film Thriller, na jakýkoli řád rezignoval a servíruje jen ledabylým úšklebkem relativizovanou noční můru. Skládá se z obrazů, jejichž jedinou funkcí je děsit, uvrhnout diváka do světa chaosu, v němž není záchytných bodů, do primární hrůzy z neznáma, atavistických strachů. O obsahu broadwayského muzikálu se v zásadě s jistou shovívavostí mohli dospělí lidé bavit. O Thrilleru není jak konverzovat. Lze o něm komunikovat jen výrazovými prostředky desetiletého dítěte – výkřiky a grimasami napodobujícími emoce.
Zábava typu Thrilleru vyžaduje suspendování dospělosti. A svět to hltal. Podobné kulturní produkty se dosud zavíraly do ohrádky „žánrových“ filmů či knih. Z Thrilleru se stalo nejúspěšnější video všech dob – bez přívlastků. Ovlivnilo byznysové modely hudebního průmyslu i televize a spustilo trend. Ze zaplavování hrůzou vmédiu filmů a pak počítačových her se stala komodita, jedna z posledních, kterou umějí Američané vyrobit. Konkurovat jim v tom dokážou jen Japonci, další národ, který závratné technologie dovedly k infantilním fantaziím.
Ale muž (jak to slovo zní v Jacksonově případě divně), který uměl to, co nikdo jiný, nechtěl být sám sebou. Naše civilizace se snaží skoncovat s narkotickými berličkami, které nám pomáhají přestát tíhu vlastní existence: ve jménu tělesného zdraví se zakazují drogy, alkohol, cigarety. Jacksonovou narkózou se stala snaha stát se někým jiným, šťastným dítětem v nekomplikovaném světě. Pohádkové kostýmy popírající každodennost nedokázal odložit ani v soudní síni. Přibývaly plastické operace, jako by doufal, že stačí ještě jeden pokus, a narkóza konečně bude dokonalá a trvalá. Jackson praktikoval svou profesi se zodpovědností dospělého člověka, byl podnikatelem, organizoval charitu, byl přijat v Bílém domě – ale nechtěl nikdy dospět. Právo na image Na rozdíl od většiny lidí byl dostatečně vykolejený a bohatý na to, aby k tomu mohl činit praktické kroky, ale byla jeho touha tak výjimečná? Vždyť straší i láká celou naši kulturu. Věk pacientů plastických operací se posunuje do puberty, genetické modifikace netrpělivě podupávají za rohem. Třeba už zanedlouho si lidi budou nechávat voperovávat do těla implantáty pro lepší výkonnost a speciální dovednosti jako v cyberpunkových románech a filmech Williama Gibsona a nebudou si jistí, jestli se zrovna pohybují v reálném světě, anebo v tom umělém, který si objednali, jako ve sci-fiPhilipa K. Dicka.
Možná byl Jackson dokonce mučedníkem práva na image – práva na útěk do jakékoli fantazie, kterou si vysníme anebo která si vysní nás. Jacksonova průkopnická pouť za snem se ale zvrtla. Doktor, který ho zkoumal pro účely trestního stíhání, dospěl k závěru, že u něj došlo k mentální regresi na úroveň deseti let. Nestalo se z něj ovšem bezstarostné dítě, nýbrž zrůda.
Anebo zůstane zapsán prostě jen jako vrcholně talentovaný a, jak už to bývá, trochu excentrický entertainer. Vděčíme mu za rozšíření slova zombie, spolu s Madonnou učinil společensky přijatelným sahat si na pódiu do rozkroku a, co mělo v naší vlasti snad nejkatastrofálnější dopady, „legalizoval“ pro muže nošení bílých ponožek.
***
Názory v této rubrice nemusejí vyjadřovat stanovisko redakce
O autorovi| Martin Weiss, komentátor LN
