POLEMIKA
Pan Václav Zrzavý z Loun ve svém dopise napsal, jak to bylo s likvidací sociální demokracie (LN 22. 9.). Jsem přímým účastníkem sjezdu Sociálně demokratické mládeže, který se konal v prosinci 1947 v Brně. Dva roky předtím jsem se vrátil z koncentračních táborů domů do Českého Brodu. Bylo mně 26 let a byl jsem zvolen okresním předsedou této mládeže. Bylo před volbami, které se měly konat na jaře 1948. Vítězství komunistů bylo ohroženo a ČSSD byla považována za jazýček na vahách.
Všeobecně se tvrdilo, že jak dopadne zasedání mladých, tak dopadne i sjezd a volby dospělých. Proto jsme byli středem pozornosti. Na předsedu kandidovali Radomír Luža, syn bývalého vysokého československého důstojníka na demokratickém křídle, a za komunistické sympatizanty Jiří Hájek. Diskuse se účastnili i předseda Fierlinger a místopředseda Majer. Byla bouřlivá a bylo jasné, že nastávají rozhodující chvíle. Obě strany varovaly před vítězstvím druhé strany a líčily, k jaké katastrofě by došlo, když ti druzí zvítězí. Před volbami se ještě sešli zástupci obou táborů a pokusili se o smír, ale bezvýsledně. Výsledek byl těsný, Fierlinger vyhrál.
Na následném sjezdu dospělých skutečně vyhrál Fierlinger, který později s Hájkem stranu zlikvidovali. Není ale pravda, že by na sjezdu ČSSD dobrovolně přešla do náruče KSČ. Hlavní osoby demokratického vedení strany - Majer a Laušman -emigrovali a nakonec tragicky zemřeli. Zajímavý osud měl Jiří Hájek, který se stal ve službách KSČ ministrem zahraničí a v roce 1968 po sovětské okupaci na valném shromáždění OSN obhajoval ČSSR a obvinil SSSR z přepadení naší vlasti. Dokonce později podepsal Chartu 77 a po listopadu 1989 se opět vrhl do politiky, tentokrát na té správné straně. Fierlinger zůstal věrným členem KSČ až do vysokého věku.
Když mě členové KSČ v Českém Brodě navštívili a přemlouvali ke sloučení, odmítl jsem s tím, že sice věřím v socialismus, ale v koncentračních táborech jsem viděl tolik násilí, že nemohu souhlasit s revolucí, kterou KSČ chce dosáhnout svého cíle. Ku podivu jsem celou dobu až do sametové revoluce s tímto postojem vydržel a jedinou nepříjemnost jsem měl z toho, že jsem musel zůstat u rýsovacího prkna až do roku 1989. Pokud jsem zkoumal, jak se zachovali ostatní kamarádi ze sociální demokracie, tak jsem zjistil, že ne všichni změnili svou stranickou legitimaci. Když ano, pak to bylo na nich při bližším jednání znát. Většina z nich se skutečně chovala i nadále demokraticky.
O autorovi| Oldřich Stránský, bývalý politický vězeň z doby nacismu
