Smlouva, která možná nakonec do historie skutečně vejde jako "Pražská dohoda", jak včera navrhoval například korespondent britské BBC, je v mnoha směrech vágní, přesto je důležitá.
Experti ji vnímají jako solidní základ pro další dohadování o jaderném odzbrojení. A dodávají, že už samotná jednání, která jí předcházela, vylepšila vzájemné vztahy mezi Spojenými státy a Ruskem. Vztahy, které Obamův předchůdce George W. Bush podceňoval a zanedbával (moc Ruska ve světě možná od rozpadu Sovětského svazu upadla, pořád je to však velmoc, hlavně co se jaderného arzenálu týče).
Začněme tím, co se smlouvě vytýká. Jde de facto o dvě zásadní věci. Ta první souvisí s avizovaným zredukováním počtu hlavic a nosičů, kterými obě země disponují. Zveřejněná čísla, respektive procenta, o která se oba arzenály sníží, totiž nakonec vůbec nemusejí odpovídat skutečnosti.
Nové limity stanovují, že si každá strana může ponechat nanejvýš 1550 hlavic, což je o 30 % méně, než kolik stanovovala dosavadní dohoda. Co se nosičů týče, těch by na každé straně mělo zůstat maximálně 700 (do této kategorie spadají mezikontinentální balistické střely schopné nést nukleární hlavice, ale i střely z ponorek nebo bombardéry). Potíž je v definici samotného sčítání, respektive v klasifikaci jednotlivých kusů výzbroje.
Zatímco hlavice pro mezikontinentální střelu se počítá jako jeden kus, stejně tak se klasifikuje i těžký bombardér, jako "jedna hlavice". A to přesto, že fakticky může hlavic nést klidně až 20 – například americký B-52 (ponechat si takový bombardér bude tudíž v reálu znamenat ponechat si nosič ne jedné, ale dvaceti nukleárních hlavic). Experti z americké organizace ACA, která lobbuje za odzbrojení, spočítali, že by tak USA fakticky mohlo k dosažení limitu stačit, kdyby zlikvidovaly jen 100 kusů současného arzenálu (v reálu disponují větším množstvím zbraní, než jaké jim přisuzuje sčítání podle nové dohody).
Nové limity se navíc vztahují jen na rozmístěné nukleární střely, to znamená zbraně, které mají USA a Rusko v pohotovosti. Čistě teoreticky vzato tudíž stačí, aby obě země část střel stáhly do "skladů", a tím předejdou jejich faktické likvidaci.
Druhá věc, která poněkud relativizuje význam nové smlouvy, souvisí s velikostí stávajících arzenálů obou zemí. I kdyby totiž Američané a Rusové poctivě zlikvidovali přesně tolik hlavic a nosičů, kolik se zavázali, přesto jim zůstane ještě dostatek atomové munice na to, aby zničili celou planetu, a to i několikrát. Bulletin Atomic Scientists píše, že Američané nyní mají rozmístěných 2200 jaderných hlavic (bomb) a Rusové 2790.
Kompromis jako začátek
Aby toho nebylo málo, podotýkají nespokojenci, Obama slevil i ze svých předvolebních slibů, že skoncuje s praktikami studené války a dohodne se s Rusy na tom, že u nukleárních zbraní zruší pohotovostní status. "Je nepřijatelné, abychom ještě v dnešní době čelili riziku náhodného odpálení jaderné zbraně," sliboval Obama v roce 2007. Do nové dohody o odzbrojení se mu však zrušení pohotovosti prosadit nepovedlo.
Další spornou věcí, která Američany a Rusy dělí prakticky od začátku jednání, je americký projekt protiraketové obrany v Evropě. Nová dohoda v preambuli konstatuje, že oba státy budou své záměry v protiraketové obraně konzultovat, nic víc. Rusové však ke smlouvě připojili jednostranný dodatek, v němž hrozí tím, že kdyby se jim nelíbil ani nový americký plán štítu, tak od smlouvy odstoupí.
Nová odzbrojovací smlouva – ať už vejde do historie jakkoliv, třeba jako Pražská dohoda – však představuje i úspěch. Experti a analytici ji vnímají jako začátek, jakýsi startovní bod v podobě kompromisu, na kterém se dá dál stavět (kompromis byl nutný na obou stranách, i Obama potřebuje, aby byla smlouva "prosaditelná" v Senátu).
