* LN Proč má povídkový soubor jiný titul než originální vydání – The Lone Ranger and Tonto Fistfight in Heaven?
Je to moudré rozhodnutí redakce. Protože ten název je v originále i češtině dost krkolomný a hlavně: ty dvě postavy z titulu u nás nikomu nic neříkají. Kouřové signály je naproti tomu název oceněného filmu, který byl podle Alexieho natočen. A ty jeho povídky opravdu jsou takové indiánské kouřové signály…
* LN Kdo jsou Osamělý jezdec a Indián Tonto z titulní povídky?
Hrdinové amerických komiksů a filmů, nerozlučná dvojice velmi kladných postav, kterou v Americe každý zná. Nedávno dávali v televizi film Harry a Tonto a předpokládám, že i to je narážka na Indiána Tonta. My zase máme Old Shatterhanda a Vinnetoua, které naopak v Americe nezná vůbec nikdo. V indiánských očích a v Alexieho podání jde hlavně o ironický odstup od té indiánské ušlechtilosti, od toho stereotypu. Nějak podobně u nás fungují Rychlé šípy – všichni to znají a aspoň někdy měli Foglarovy hrdiny rádi, ale stačí říct „Mirek Dušín“ a hned víme, jak je to myšleno.
* LN Měl jste při překladu nesnáze s „indiánskou“ angličtinou?
Ani bych neřekl, že tam nějaká výrazná specifika jsou, nějaká specifická indiánská angličtina; moc pěkná jsou indiánská příjmení, jak víme už od filmu „Tančí s vlky“. Ale určitě se mi líbilo, jak autor dunění basketbalového míče na palubovce přirovnává k indiánským bubnům a vůbec košíkovou bere skoro duchovně a přímo jako zosobnění indiánské duše, toho magického válečnictví. To je moc pěkná představa, takže pak ten dunivý rytmus hledáme v textu i na jiných místech, ale někdy marně. Alexie – tak jako některé jeho postavy – je v každém případě „premiant“ svého kmene, který to někam dotáhl, něco dokázal ve světě mimo rezervaci. On má ty „bílé školy“ a snaží se psát vybroušeným stylem a používat bohatou slovní zásobu; to je ovšem v zajímavém kontrastu k neradostné atmosféře většiny těch povídek, takže problém asi byl se od jeho stylu moc neodchýlit.
