Myšlenky těchto a řady dalších autorů zapřahá Bělohradský před kárku vlastních tezí. Náklad musí být jistě významný, když ho táhne „jeden z mistrů postmoderního filozofování“ (Vattimo), „první mistr filozofování v Evropě“ (Hérakleitos), „jeden z největších filozofů minulého století“ (Gadamer) či „starý dobrý“ (Palacký). Ten, kdo se nenechá oslnit tahouny a nahlédne do kárky, však zjistí, že Bělohradského filozofické zboží není příliš originální ani zajímavé. Jde o obehrané ideologické výhrady vůči „civilizaci růstu, Růstu“, který je prý „nesmyslný“ a „nelze jej ospravedlnit rozumem“. „Hyperburžoazie“ (pojem si Bělohradský, jak je jeho zvykem, od kohosi „vypůjčil“) vyvlastňuje pod rouškou globalizace demokracii. Západ je zodpovědný za všechnu bídu třetího světa. Kolonialismus byl holokaustem a ten stále pokračuje, „i když v sametovější podobě“. Neokonzervativci jsou sektou, která buduje nový totalitarismus. Média jsou bulvarizována a opanována „agresivním molochem komunikačního a informačního průmyslu“ (přirozeně s výjimkou Práva).
Bělohradského promluva je více ideologická než filozofická. O věcech se nepřemýšlí, prostě se předkládají. Nebo lépe řečeno přivazují se na pranýř. Také chybí jakákoliv invence stran alternativ. Tak třeba ten „růst Růstu“: Každý z hlavy jistě vyjmenuje půl tuctu racionálních důvodů, proč je lepší být rok od roku bohatší a konzumovat více zboží a služeb než naopak. Lze si vůbec představit moderní společnost, která by mohla existovat s perspektivou „stagnace Stagnace“ či dokonce „růstu Úpadku“? U Bělohradského tuto otázku nehledejme, nenašli bychom ji.
Některé Bělohradského teze jako by vypadly z Práva, když ještě bylo Rudé. Tak například o demokratickém kapitalismu se tu dozvíme, že jeho „žhavým nikdy nechladnoucím jádrem“ je válka. Současnou situaci světa pak Bělohradský charakterizuje jako „planetární neonormalizaci pod mocenským monopolem USA“.
Petr Fidelius již před deseti lety popsal Bělohradského styl jako hysterický a dryáčnický. Jeho kolážovitost či snad klipovitost vyvolává ve čtenáři nutkavý dojem, že autor trpí nějakou poruchou soustředění. Neustále přeskakuje z tématu na téma, z citátu na citát. Je-li filozofování tradičně spojeno s klidným zamyšlením nad podstatou a povahou jevů a věcí, pak Bělohradského filozofování je toho pravým opakem. Ale je to ještě filozofování? Není to již trochu ten vysmívaný šoubyznys?
***
VYŠLO ČESKY
Společnost nevolnosti. Eseje z pozdější doby
Václav Bělohradský
Vydalo Sociologické nakladatelství, Praha 2007. 301 strana.
