Pokud 33 zasypaných lidí strávilo 70 dnů téměř 700 metrů pod povrchem, je to - navzdory novinářskému klišé - hluboce lidský příběh. Jejich záchranu sleduje celý svět. A při vší úctě ke zpravodajství lze říci, že nejvíce na tom přitahují pocity a emoce.
Co chilští horníci prožívali? Člověk nepotřebuje moc fantazie, aby si představil, že totéž postihlo i jiné horníky v jiných zemích a jiných dobách. Chilané navázali kontakt se zasypanými až po 17 dnech. Dokážeme vůbec odhadnout, v kolika jiných případech zasypaní přežili, ale kontakt už nikdy nezískali? Snad i proto se západní média zajímají spíše o strach než o radost právě zachraňovaných. Snad i proto barvitě popisují rizika cesty vzhůru v úzké kapsli i to, proč nejprve jedou ti psychicky nejsilnější, potom naopak ti nejslabší a až nakonec ti nejsilnější fyzicky. Povede se to? Nebo nastane nečekaný kiks?
Ano, jsme-li v bezpečí u novin, televize či počítače a chceme-li se ztotožnit se zasypanými horníky, nejvíce si užijeme ztotožnění s jejich úzkostmi a strachem. Zvláště když víme, že věci jsou už víceméně pod kontrolou. Kdybychom si ale chtěli užít virtuální realitu naladěnou fakt naostro, měli bychom se ztotožňovat se strachem těch zasypaných horníků, kteří už navždy zůstali mimo kontakt se světem nahoře. Takové bychom našli různě po světě, třeba v Číně.
Má-li ten hluboce lidský příběh nějaké zobecnění, pak toto: Sledujeme ukázku důrazu, který západní civilizace klade na cenu života jedinců. Vidíme, jak pro záchranu 33 lidí učiní něco, co se ekonomicky ani z hlediska přežití druhu zdánlivě nevyplatí. Ta civilizace je teď hospodářsky, finančně i technologicky válcována Čínou. Má-li nad ní přesto v něčem jasně navrch, je to právě důraz na cenu jedince. A díky chilským horníkům to vidí celý svět.
