Kdo komu slouží anebo člověk ve službách mikroorganismů
„Ale tati, pan doktor ti na chřipku antibiotika nepředepíše,“ sděluje dcerka otci ve zdravotně vzdělávací kampani, která nyní běží ve francouzských sdělovacích prostředcích. „Chřipku způsobují viry,“ pokračuje dětský hlásek, „a antibiotika platí na infekční onemocnění bakteriálního, nikoli virového původu“. V jiné variantě této kampaně, jež má přesvědčit francouzské občany, aby nepožadovali od lékařů na všechny zdravotní potíže antibiotika, vypráví něco podobného zase chlapecký hlásek mamince. A když se maminka diví, kde že nabral tuto moudrost, kluk hrdě odpoví: „Zmocnil se mě virus vědy.“ Zdá se, že dnes už každý školák zná rozdíl mezi virem a bakterií. A je mu známo, že bakterie a mikroby jsou všude kolem nás, ano, i v nás, a že jen jejich nepatrná menšina je naším nepřítelem. Americký biolog Lewis Thomas psal už před dvaceti lety, že „symbiotický vztah mezi bakteriemi a jejich lidskými hostiteli je běžnější než infekční nemoci“. Nedávno se k tomuto poznatku vrátil americký biolog Jeffrey Gordon, který dokonce prohlásil: „Jsme složeni většinou z mikroorganismů. Vedle našich lidských buněk v nás totiž vegetuje desetkrát více bakterií.“ Když to přeženeme, můžeme tvrdit, že podíl „lidského“ je v našem těle ve výrazné menšině oproti drtivé většině primitivních organismů bakteriální povahy. Odtud pak není daleko k otázce, kdo komu vlastně slouží.
Většinu „našich“ mikrobů nedokážeme identifikovat a dosud je neumíme kultivovat. Vědci docházejí k závěru, že každý z nás hostí něco mezi 500 až 1000 druhů mikroorganismů a asi 8 tisíc poddruhů. Mikrobiolog David Relman ze Stanfordovy univerzity v USA tvrdí, že každý člověk disponuje tak odlišným vnitřním vybavením mikroorganismy, že by to mohlo sloužit k jeho identifikaci jako otisk palce.
I když o mikroorganismech žijících s námi a v nás zatím mnoho nevíme, jisté už je, že nejsou výhradně jen hordou vetřelců. Spíše se vyvíjíme společně. Lidské tělo připomíná složitý ekosystém. Rozdílné druhy se chovají každý podle svého vlastního pořádku, ale zároveň pracují ve prospěch celku. Střevní mikrobi nám pomáhají trávit potravu, produkují vitaminy a zažehnávají nemoc. A zároveň tak sami přežívají.
Na základě těchto zjištění se biolog Gordon ptá: „Jsme schopni optimalizovat výkonnost naší mikrobiální společnosti? Učit se od mikrobů?“ A National Geographic přídává ještě provokativnější otázku: Není náhodou celý náš lidský vývoj v podstatě jen vedlejším produktem požadavků mikrobů v našich orgánech, kteří svého hostitele ovlivňují tak, aby od něj získali požadovanou potravu?
