Na úvod coming-out: žiju už šestnáct let v „Husákově 3+1“. To jste nečekali, co? Hned přidám další pikantní podrobnosti. Jestli jste navštívili výstavu Husákovo 3+1 na pražské VŠUP, pak jste byli u mě doma. Můj byt má stejný půdorys a také v zařízení by se našly shodné prvky. Tak za prvé: umakartové jádro. Podle autorů výstavy se stává „pomalu raritou“, ale já ho mám. Ne že bych ho miloval nebo si myslel, že je krásné. Už řadu let přemýšlím, že ho vyměním za zděnou koupelnu, ale vždy dojdu k tomu, že ty nervy s českými („Husákovými“) řemeslníky za to nestojí. Nu, alespoň jsem svépomocí před časem vyměnil tu porcelánovou baterii a skříňku se zrcadlem.
V každé místnosti vystaveného 3+1 jsem radostně objevil něco, co mám doma také: v ložnici konvičku na kytky, v dětském pokoji vzorek povlečení, v koupelně teplomet, v kuchyni váhu, v obýváku skleničku a knihu Jiřího Dienstbiera Noc začala ve tři ráno. Ostatní návštěvníci výstavy na tom byli podobně a někteří své dojmy svěřili i návštěvní knize. „Skvělé, je to jako u babičky,“ četl jsem nejvýstižnější zápis.
Výstava nesla podtitul „Bytová kultura 70. let“. Hojné komentáře v tisku ji přibližovaly slovy „jak jsme žili“, a pak si estéti z kulturních rubrik celkem svorně odpovídali, že hrozně. Minulý čas tu ale nemá co dělat. V panelákových bytech s podobnými proporcemi u nás žije asi třetina lidí. Těžko odhadovat, kolik z nich je z gruntu přestavělo a vybavilo „trendy“ zařízením, ale zejména u starších generací je dnes i zcela zachovalé vybavení ze sedmdesátých či dokonce šedesátých let běžné.
Autoři výstavy udělali vše pro to, aby jejich 3+1 vypadalo opravdu hnusně. Zařízení bytu posbírali, kde mohli, a nijak se nepokusili uvést jej do přijatelnějšího stavu. Jak by asi vypadaly skanzeny lidové architektury, kdyby místo pečlivě restaurovaného nábytku a předmětů denní potřeby vystavovaly to, co někdo po letech vyhrabal někde na smetišti? V úvodním slově autoři píší, že instalace se měla „co nejvíce přiblížit historické fakticitě prostředí a bytové kultury, ovšem bez přílišné ironizace dobové estetiky“ a vzbudit dojem „nenadálého odchodu na protijaderné cvičení“. No tak to se příliš nepovedlo! Protijaderné cvičení pro rodiny? Kde by se vzalo. To spíše víkendový odjezd na chalupu. Stejně nepravděpodobné jsou i další detaily: v dětské knihovničce té doby byl spíše než Malý Bobeš a Neználek nějaký ten Karel May, Jules Verne, Ondřej Sekora nebo bedlivě opečovávaný Foglar z dob, kdy ještě mohl vycházet.
Řadu vystavených předmětů můžeme časově ukotvit v sedmdesátých letech jen velmi těžko. Třeba tu skleničku, se kterou jsem se na výstavě radostně shledal, jsem koupil v první polovině let devadesátých. Podobně je to i se sektorovým nábytkem. V doprovodné knize Lady Hubatové-Vackové a Cyrila Říhy se lze například dočíst, že rozšířený typ Universal v jednotné barvě světlé dýhy (mám z něj jednu knihovnu) se vyráběl v Rousínově od roku 1971 do roku...? Ano, 1998. Takže ještě skoro jedno celé desetiletí po Husákově abdikaci ho někdo musel kupovat.
Nazvat skanzen panelákového bytu sedmdesátých let Husákovým 3+1 je šikovný marketingový tah, ale nic víc. Stejné byty vznikaly až do počátku devadesátých let (můj je z roku 1991). Podobně bychom mohli nazvat výstavu o pražské dopravě Husákovo metro nebo dokonce Novotného tramvaje - vždyť dodnes nejrozšířenější typ T3 se sériově vyráběl od roku 1963 do konce devadesátých let. Věcí, které nás nejen v našich bytech, ale především ve veřejném prostoru obklopují a mají své kořeny v sedmdesátých letech, je nepočítaně. Už jsme si na ně zvykli a vůbec nevnímáme, jaká je to hrůza: Husákovo Václavské náměstí, Husákova magistrála pod Muzeem, po dvaceti letech jsme teď začali konečně kopat pod Stromovkou Husákovy tunely... A co teprve postoupíme-li od věcí k lidem. Husákovi řemeslníci již byli zmíněni. Jsou nesmrtelní. Husákovi číšníci také ještě nevymřeli. A Husákovi taxikáři vesele kradou dál.
Husákovo 3+1 je dodnes žádaný a málo dostupný statek. Kdo ho v Praze koupil v osmdesátých letech jako družstevní za třicet či čtyřicet tisíc, zhodnotil za dvacet let svůj majetek stonásobně. Takového výnosu (asi 25 procent ročně a bez daní) jste tedy v kuponové privatizaci asi nedosáhli! Rodina, která by ho ráda koupila dnes, musí počítat s tím, že třicet let bude splácet hypotéku ve výši jedné průměrné čisté mzdy. Dvě třetiny zaměstnanců si však o průměrné mzdě mohou nechat jen zdát.
Vkus přítomnosti se zákonitě stává nevkusem budoucnosti. Secesi odsoudili jako pokleslý styl již po třiceti letech modernisté a konstruktivisté. V blahobytu se nevkusu daří lépe než v nouzi. Až někdo udělá kolem roku 2040 výstavu „Klausovo podnikatelské baroko“, to se naše děti teprve pobaví!
Abych nezapomněl. To hrozné umakartové jádro již brzy vyměním za decentní kachlíčky. Ale bude to nervák.
***
Vkus přítomnosti se zákonitě stává nevkusem budoucnosti. A v blahobytu se nevkusu daří lépe než v nouzi. Až někdo udělá kolem roku 2040 výstavu „Klausovo podnikatelské baroko“, to se naše děti teprve pobaví!
O autorovi| Petr Zídek, redaktor Orientace
