Obecně lze konstatovat, že zvířata jsou v tomto směru obezřetná a dávají si velký pozor, aby se trnům vyhnula. Sloni mají na konci chobotu hmatové prstíky (slon indický jeden, slon africký dva) a díky tomu i dokonalý hmat. K listům a plodům obklopeným obrannou hradbou trnů se dokážou umně dostat bez poranění.
Další výhodou slonů je kůže. Ta sice není silná jako pancíř, jak se lidé mylně domnívají, ale je pevná a přitom pružná. Samozřejmě, že k zabodnutí trnu dojít může. Pak si ho slon dokáže pomocí prstíků na konci chobotu většinou vytáhnout sám, nebo mu pomohou druhové ze stáda.
V krajním případě, a to platí pro všechna zvířata, si musí pomoci organismus sám. Známe to nakonec i my, když si zadřeme třísku. Okolí rány se zanítí, stahují se k ní bílé krvinky, které vytvoří kolem předmětu hnisavé ložisko. Nakonec ložisko praskne a trn se vyplaví ven.
Většina býložravců si s trny dokáže docela dobře poradit. Co je v přírodě skutečným nebezpečím, jsou obranné ostny severoamerických hlodavců, urzonů, kterým se nesprávně říká stromoví dikobrazi. Ostny mají sice krátké, ale na špičce opatřené zpětným háčkem, takže zůstanou v kůži pevně vězet. Na to mohou doplatit neopatrné šelmy, zejména odrostlá mláďata pum nebo kun. Pokud se jim ostny zabodnou ve větším množství do tlamy nebo čenichu a rána se zanítí, mohou zemřít hlady.
Vážení čtenáři, dotazy do této rubriky posílejte na adresu AMC Lidové noviny, ulice Karla Engliše 519/11, 150 00, Praha 5 nebo e-mailem na zahady@lidovky.cz.
Obálku označte Věda - záhady.
