Když před lety mladý lékař v Havaně, který se rozhodl pro dráhu opozičního novináře, přijímal darem starý laptop z druhé ruky, bázeň a dojetí v jeho očích dokládaly, že takový přístroj vidí poprvé. Ze způsobu, jak s ním zacházel, bylo jasné, že potrvá dlouho, než se s počítačem, který se do jeho rozpadlého domku na předměstí hodil asi jako plazmová televize do stodoly, vůbec naučí pracovat. Jelikož podle známého bonmotu obyčejná kopírka pomohla zbořit komunistický blok v Evropě, i on tehdy věřil, že laptop dá moc do rukou obyčejných obyvatel tropického ostrova.
Když v posledních měsících nový kubánský prezident Raúl Castro povolil prodej osobních počítačů, mobilních telefonů, DVD přehrávačů a dalšího kapitalistického luxusu obyčejným Kubáncům, mnozí to ironicky nazvali „Raúlovou revolucí“. A teď se ptají: Podkope digitální technologie diktatuře nohy a způsobí konec vlády jedné strany?
Legalizované „výdobytky“ Ano i ne. Na jednu stranu jde skutečně o malý ideový převrat. Po půlstoletí bratři Castrové přesvědčovali lid, že jedinou odměnou za dobrou práci je hřejivý pocit u srdce. Později Fidel sice přihodil ještě Papinův hrnec od čínských soudruhů, ale jinak spousta mladých a chudých Kubánců stála věřila, že je třeba bojovat proti mamonu a maloměšťáctví. Nyní ale Raúl, jenž předtím naučil armádu podnikat v turistickém ruchu, přiznal, že obyčejní Kubánci touží hlavně po mobilu, počítači, digitálním fotoaparátu, autě a dalších výdobytcích, kterými se chlubí jejich bohatší příbuzní v Miami.
Už před dvěma lety působilo v Havaně překvapivě, jak přes oficiální zákaz používali počítače a mobily všichni nouveau riche, tedy veskrze příbuzní a známí komunistických funkcionářů, kteří zbohatli na obchodu s devizovými cizinci. Taxikáři, zaměstnanci hotelů a vůbec všichni, kteří se uměli otáčet na černém trhu, telefonovali mobily, jako by to ani zakázané nebylo.
Navíc většina studentů, které člověk potkal, se chtěla věnovat kariéře v IT oboru, a vůbec jim nevadilo, že podle statistik má Kuba nejméně telefonních linek a osobních počítačů na hlavu na celé západní polokouli. Nyní tedy byly tyto výdobytky legalizovány.
Prakticky to ale nic nemění na faktu, že řadový zaměstnanec bere v přepočtu průměrně patnáct eur měsíčně, a základní mobilní balíček stojí eur sto. Socialistický pracující si asi užije zrušení zákazu vstupu do turistických hotelů, musí-li na jednu noc šetřit více než rok. Co by mu naopak mohlo ulehčit, jsou kosmetické agrární reformy, které seberou půdu nefungujícím zemědělským družstvům a svěří ji k užívání soukromníkům. Trochu snadnější to budou mít i disidenti. Jejich laptopy jim sice bude tajná policie dál zabavovat a doplňovat si tak svůj vlastní arzenál, už je ale nebude pokutovat za jejich nelegální držení. Štěnice z uvolněných telefonů ovšem nezmizí, možná bude napíchnutí dokonce snadnější. Mobilní telefony má totiž na starosti kubánsko-italský polostátní podnik Etecsa, jehož spolumajitel, Telecom Italia, se proslavil i odposloucháváním opozičních politiků na Apeninském poloostrově. Aspoň však nebudou muset disidenti volat pořád od sousedů nebo hledat fungující telefonní budku – v Havaně zjev častý asi jako Fidel bez uniformy. A povolí-li vláda dokonce nová soukromá auta, možná přestane být cestování po Kubě takovou kovbojkou.
Revoluce přijde s internetem Kdyby ale chtěl Raúl občanům opravdu ulehčit, mohl udělat sto jiných věcí, které Kubánce trápí mnohem více než mobilní telefony. Mohl třeba snížit devadesátiprocentní daň pro zaměstnance v zahraničních firmách, povolit více zahraničních investic, odbourat poplatky za dárky od příbuzných v exilu, rozdat Kubáncům cestovní pasy nebo jenom zrušit zákaz stěhování z provincie do provincie a odvolat policejní kontroly na silnicích.
Ve svých reformách by se ani nemusel moc snažit. Na Kubě je zakázáno skoro vše, tak stačí jednou za rok něco povolit, a i mírným zlepšením životní úrovně si na chvíli koupí poslušnost občanů. Takhle je ale jasné, že Raúl jenom ustoupil malé skupině zbohatlých Kubánců a uvědomil si, že bez počítačů země opravdu zůstane ve středověku. Skutečnou revoluci by na Kubu přineslo povolení internetu v domácnostech, jeho zlevnění na normální úroveň nebo ukončení policejních tažení na satelitní antény.
Ale opozice není až tak pesimistická. Raúl totiž zřejmě není geniální stratég jako jeho nemocný bratr a Kubánci jsou natolik vynalézaví, že každé oteplení na ostrově využijí. Mnoho z nich dodnes v naprosté informační izolaci věřilo, že bojují za lepší socialismus. Čím více kolem nich bude zuřit kapitalistická revoluce a papaláši se budou prohánět v nových autech s mobilem u ucha, tím více jim bude jasné, že snu o beztřídní společnosti obětují své životy docela zbytečně.
***
Prakticky to ale nic nemění na faktu, že řadový zaměstnanec bere v přepočtu průměrně patnáct eur měsíčně, a základní mobilní balíček stojí eur sto
O autorovi| Nikola Hořejš, Autor je vedoucí zahraniční rubriky deníku E15 novinář
