Příkladně poslouží jiná aktuální „anketa“ - Deska roku Allianz 2007. Ta reflektuje komerčně nejúspěšnější projekty české hudební scény. Tedy že nominace i výsledky jsou určeny na základě údajů IFPI o prodejnosti nosičů. (Ne, nominace ani výsledky obvykle nebývají překvapením.)
Vpřípadě objevů to funguje nějak takto (zkráceno a zjednodušeno): velká firma najde něco, co se dá pracovně nazvat „mezera na trhu“ (může to být např. nedostatek boybandů, nedostatek mladých sólových zpěvaček či jiný důležitý nedostatek) a skaut této firmy najde, příp. vytvoří (nejlépe v hudební soutěži!) někoho, kdo odpovídá zadání. Podepíše se smlouva, vydá se album. Od tohoto momentu platí pravidla i pro zavedené umělce, kteří vydávají už klasickou druhou, pátou, desátou řadovou desku (nejlépe ovšem kompilaci).
Ta má zajištěnou nejen snadnou distribuci, ale zejména reklamu, a to i včetně tzv. turné, což se stalo novým termínem pro návštěvu maximálně tří českých (případně jednoho slovenského) měst. Aby byl interpret zároveň dostatečně hraný, zaplatí se pravidelné rotace v rádiu, vystoupí se v několika estrádách. Desku si koupí spousta lidí. Proč ne, je přece skvělá. Pořád ji hrajou v rádiu i v televizi! Ostatně proč by si měl někdo kupovat desky, které nezná. Nesmysl.
Vnominacích Desky roku figurují už léta ti samí: Daniel Landa, Lucie Bílá, Karel Gott, Chinaski, Divokej Bill, Petr Kolář, Lucie Vondráčková, Wanastowi vjecy... A leotšní objevy: Zbyněk Drda (kdo to je?), Garcia (kdo to je?) a Bára Zemanová (kdo to je?). Aneb: jak si to velké labely vymyslely a v průběhu roku zaplatily, tak si ta ocenění za uplynulý rok zaslouženě shrábnou.
Tady se asi nedá předpokládat, že každé velké vydavatelství si koupilo jen jednu desku. A navíc u konkurence.
O autorovi| Jana Kačurová, redaktorka LN
