ROZCESTNÍK
Jako by si teď každý týden uzurpoval jednu událost. Zatímco předchozí byl ryze japonský (přesněji jaderněkatastrofický), ten právě uplynulý byl zasvěcen Libyi. Média uvažují o racionalitě i motivech vojenské akce proti Kaddáfímu.
Je to boj za demokracii, nebo občanská válka? Tak se ptají po charakteru libyjské rebelie už v titulu The New York Times. David Kirkpatrick upozorňuje, že špatná odpověď na tuto otázku může vést ke špatným závěrům přímo v poli. Západ se kloní k první verzi, tedy že jde o revoluci demokratů proti diktátorovi. Sám Kaddáfí přesvědčuje svět o verzi druhé, že jde o kmenovou vzpouru proti jeho centrální vládě. Kirkpatrick je skeptický vůči oběma verzím. Rebelská Národní rada zahrnuje sekulární odborníky (právníky, akademiky, byznysmeny) hovořící o demokracii, transparentnosti, lidských právech a vládě zákona. Ale jak ty zásady sami dodržují? Jsou spjati rodinnými svazky – tak jako Kaddáfího vláda. Propagandisticky si nárokují neexistující bitevní vítězství – tak jako šéfové státních médií. A Kaddáfí, jenž varuje před kmenovou vzpourou, kmeny sám využívá v boji proti rebelům na východě. Kirkpatrick prostě odmítá házet rebelie v Egyptě a Tunisku do jednoho pytle s tou libyjskou. *** Aluf Benn v listu Ha'arec rozebírá, proč do té války šel Západ i s Obamovou Amerikou. Příčiny vstupu do válek se různí. Patří k nim potřeba legitimizovat domácí politiku (Ehud Olmert do Libanonu v roce 2006), tlak veřejnosti na lídry (Římané proti Hanibalovi, Levi Eškol do šestidenní války v roce 1967), úzký manévrovací prostor daný ideologií (Adolf Hitler do druhé světové války, Gamál Násir do šestidenní války, Lyndon Johnson do Vietnamu). Bojechtivost urychluje víra, že nepřítel je slabý a půjde to rychle (německý císař Vilém II. do první světové války, egyptský král Farúk proti Izraeli v roce 1948). Obama do války v Libyi nechtěl, ale Kaddáfí ho svými slovy i skutky vykreslil jako hadr. Pak už po Obamovi i jeho vlastní tábor žádal, aby svou vstřícnou ideologii podpořil, a na účast ve válce bylo zaděláno.
Obama není prvním lídrem, jenž šel do války poté, co dostal Nobelovu cenu míru. Kjeho předchůdcům se řadí Menachem Begin, Šimon Peres i Jásir Arafat. Obama není pokrytečtější ani nepoctivější než oni. Jen je jim podobnější, než si sám představoval, když usiloval o moc.
*** O vztahu arabských zemí k rebelující Libyi platí stále to, co už dříve napsal na webu televize Al-Džazíra bývalý šéf protiteroristické sekce CIA Robert Grenier. Jde o meziarabskou solidaritu a pravidelně se opakující výkřiky „Kde jsou ti Arabové?“. Těmi slovy marně apeloval na solidaritu Jásir Arafat, když ho v roce 1982 Izraelci vytlačili z Libanonu. Marně se jí před dvaceti lety dovolávali ti, kdo nechtěli, aby Saddáma Husajna vytlačily z Kuvajtu jen západní armády. A tak je to i teď. Proč má libyjské rebely zachraňovat jen Západ?
„Je na čase,“ píše Grenier, „aby arabské režimy mezinárodně předvedly vůli a odvahu jednat, kterou jejich vlastní občané předvedli doma. Jinak riskují, že až bude poslední libyjský rebel krvácet v poušti s botou kaddáfíovského hrdlořeza na krku, jeho poslední povzdech bude znít: Kde jsou ti Arabové?“ *** Teď odbočme z Libye, neboť Japonsko ještě mediálně nevyčpělo. Kdo tomu nevěří, ať se podívá do Německa. Zatímco Fukušima je zátěžovým testem pro celou branži jaderné energetiky, Frankfurter Allgemeine Zeitung nabízí jakýsi „zátěžový test“ mediálních expertů, kteří se k havárii vyjadřují. Z jejich stručného hodnocení je docela zřetelně vidět, kam vítr vane i – a to především – čím je to hodnocení podloženo. Dva příklady.
První ukázka pochází ze shrnutí veřejných vystoupení ekonomky Claudie Kemfertové, jež pracuje v Německém ústavu pro hospodářský výzkum. „Věrohodnost: Ne jaderné energii, ale i uhlí. Ano sluneční energii, ale nemá být moc drahá.“ Druhý příklad shrnuje totéž u chemika Ralfa Güldnera, jenž dvacet let působí v jaderné branži a „osobně zná každou palivovou tyč“. „Věrohodnost: Jako hlas jaderného průmyslu? V Německu? Nula.“ *** Jakési vyvážení nabízí deník Die Welt. Po dvou týdnech jaderné paniky otiskuje názory (hlavně z e-mailové korespondence) Němců žijících dlouhodobě v Japonsku. A ti německé zpravodajství nejenom kritizují, ale i vysloveně napadají. Christian Thoma, jenž v Tokiu už třicet let provozuje firmu, píše, že německá informační strategie je „oblbující: nejenom křivdí Japoncům, nýbrž i zvyšuje utrpení postižených i jejich blízkých“. Za „úděsné a nestydaté“ pokládá zprávy o tom, že obyvatelé Tokia se vrhli na supermarkety, aby zaplnili své sklepy a mrazicí boxy. „Jaké sklepy?“ ptá se Thoma. „Většina domácností v Tokiu nemá ani sklepy, ani mrazicí boxy.“
***
Je na čase, píše Grenier, aby arabské režimy mezinárodně předvedly vůli a odvahu jednat, kterou jejich vlastní občané předvedli doma
O autorovi| ZBYNĚK PETRÁČEK, redaktor LN
