Klaus chce foukat proti větru jako Masaryk. Jenže Bátora není pronásledován kvůli pověře
Co si pomyslet o „případu Bátora“? Nabízí se škála možností. Od té, že Josef Dobeš chtěl na ministerstvo školství náměstka, kterého bychom nedávali za příklad mládeži, až po tu, že politicky korektní smečka elitářů se chce zbavit někoho, kdo jí prostě názorově nevoní. V té škále ať si každý vybere podle svého gusta. Proto ani nepřekvapí, když si prezident vybral za svou verzi elitářskou. Překvapí však způsob Klausovy argumentace. Nápovědně zní už titul jeho článku ve včerejším Právu: Malá česká hilsneriáda aneb další případ diktatury politické korektnosti.
Výraz hilsneriáda je tu samozřejmě nadsazený příměr, ne paralela, ale nemůže nevyvolat otázky. Pro zopakování. Leopold Hilsner byl roku 1899 nařčen z rituální vraždy a mediálně lynčován, ještě než začal soud. Na jeho obranu se postavil – foukal proti větru – jen profesor Masaryk. A teď přicházejí ty hlavní otázky: Je Ladislav Bátora mediálně lynčován? Dejme tomu, že ano. Staví se za něj osaměle Václav Klaus podobně jako za Hilsnera TGM? Dejme tomu, že i tady ano. Je Bátora lynčován kvůli pověře? Třikrát NE. V tom si udělejme jasno. Ať Bátora klidně lže Václav Klaus se zřejmě rád vciťuje do Masaryka, ale má to své limity. TGM před 112 lety nehájil Hilsnera, nedával na odiv filosemitismus. Sám vzpomínal na to, že vyrůstal na jižní Moravě v prostředí vysloveně antisemitském a tento návyk musel překonat až vlastním rozumem. Takže TGM nehájil prvoplánově Hilsnera, ale chtěl očistit českou společnost od pověry rituální vraždy.
Podobně by se snad dalo říci, že VK nehájí Ladislava Bátoru, ale snaží se očistit českou společnost – podléhající vlivu nevolených elit – od pověry politické korektnosti. Jenže tady si sám nabíhá na vidle. Můžeme x-krát dokládat, že ministerstvo školství je pod vlivem ideologických pokrokářů, jenže Bátora nenarazil kvůli svým protipokrokářským názorům, ale kvůli svým činům. Výstižně to v sobotních LN vyjádřil Ondřej Štindl: „Stačí si přečíst pár jeho článků, aby jeden zjistil, že je to hlasatel nenávisti a je vlastně jedno vůči komu.“ Shrňme to: je vlastně jedno, jestli je Bátora pravičák, nebo levičák, konzervativec, nebo liberál. To, co ho shazuje v očích veřejnosti i státní správy, nevyplývá ze samotných jeho názorů, ale z jeho vztahu ke světu kolem, z jeho radikalismu. To, že někdo vystupuje proti politické korektnosti, multi-kulti a jiným ideově radikálním směrům, vůbec neznamená, že sám není radikálem. A už vůbec to nemusí znamenat, že je obrazem autentické pravice, za což Bátoru velebí Klaus.
Proč „autentický pravičák“ Bátora kandidoval v roce 2006 za Národní stranu Petry Edelmannové? To nám může být fuk. Ale proč ho prezident hájí? To by nám fuk být nemělo. Bátora v Právu tvrdí, že xenofobní kampaň Národní strany se týkala až evropských voleb v roce 2009 a s nimi už nic společného neměl. Ale stačí se podívat na rozhovor s Edelmannovou na iDNES.cz z května 2006 a máme jasno: „Podporujeme emigraci cikánů momentálně žijících na území ČR do Indie.“ A co říká na zvýšení porodného? „To bychom tu měli za pár let cikánů jak hub po dešti.“ Ať si pan Bátora klidně lže, ale proč ho má prezident hájit? Dobeš v roli Hilsnera Ladislav Bátora se rád vymezuje, hlavně národně, jako třeba 3. ledna na serveru Europortál: „My jsme jen obyčejní vlastenci. My jsme národ. A vy jste jeho škůdci.“ Prezident ve své obhajobě Bátory píše, že to, co je, či není politicky korektní, „definuje – zcela samozvaně – jedna skupina lidí“. Dejme tomu. Ale z textů pana Bátory vidíme, že jedna skupina lidí zcela samozvaně definuje, kdo je a kdo není národ. Jak lze jedno kritizovat, druhé obhajovat, a neříkat tomu demagogie?
Říká-li Bátora na adresu svých názorových odpůrců, že jsou „škůdci národa“, je pak úplně zbytečné zkoumat, jestli se doslova hlásil, či nehlásil k Haiderovi či Le Penovi. Je přece fuk, jestli to převzal, či autenticky vymyslel. Není ale fuk, jestli toho muže za autentickou pravicovost chválí prezident. Pro Bátoru je příznačná též radikálnost, známá i odjinud: postoje, jež se nám nelíbí, prohlásíme za nemoc, a neochotu je změnit za neochotu se léčit. Svého času tím byl známý Respekt: „Česká společnost je nemocná. A co je horší, odmítá se léčit,“ napsala tam ještě loni Radka Denemarková. „To byly jen dva příklady té obludné choroby. Je proto nejvyšší čas začít s léčbou,“ napsal před dvěma měsíci Bátora. Najděte pět rozdílů.
Tohle opravdu není hilsneriáda. I když připustíme, že média jsou většinově zaujatá proti Bátorovi, i když připustíme, že VK ho jako snad jediný z elit hájí (fouká proti větru), Bátora není obětí pověry. Je-li už něčeho obětí, pak vlastní samolibosti a „tahu na branku“ ministra Dobeše.
Kdo tedy je v tom spektáklu Hilsner? Hilsner byl odsouzen, ani po svém omilostnění nebyl rehabilitován, ale vraždu mu nikdy neprokázali. Jisté je, že v Polné byl znám jako tulák, žebrák a obecní moula. Podíváme-li se na nynější „hilsneriádu“ nezaujatě, do role Hilsnera si obsadíme nejspíše ministra Dobeše.
***
Proč „autentický pravičák“ Bátora kandidoval v roce 2006 za Národní stranu Petry Edelmannové? To nám může být fuk. Ale proč ho prezident hájí? To by nám fuk být nemělo.
O autorovi| ZBYNĚK PETRÁČEK komentátor LN, e-mail: zbynek.petracek@lidovky.cz
