Po hře Jakub a jeho pán, kterou znovu nastudovalo Divadlo Bez zábradlí, je Ptákovina druhý Kunderův text na domácím jevišti. Přesněji druhý, který po roce 1989 dovolil uvést. O souhlas se zasloužil Jiří Srstka, ředitel agentury Dilia, jež spisovatele a dramatika žijícího ve Francii zastupuje. Hru již dříve chtělo nastudovat Studio Ypsilon, ale tehdy byl autor proti. Jiří Srstka popírá, že by na autora nějak tlačil - Milan Kundera se prý rozhodl sám, přál si ovšem, aby hru režíroval Ladislav Smoček.
Ten byl Ptákovinou vždy velmi nadšený a považuje ji za nadčasový text. Je podle něj hrou, která budí dojem, jako by byla napsána včera.
Vysvětluje, že i když jde o komedii, svou podstatou směřuje do středu prapříčin lidského počínání, až na dřeň našeho duševního fungování.
„Autorem dokonale formulovaná řeč má zvlášť význam pro pochopení toho, co se rodí uvnitř a vychází ven z lidského já. Přitom mnohé z toho, co je tak směšné, je zároveň hrůzné,“ říká Smoček.
Setkání na jaře v Paříži Do inscenace režisér obsadil Ondřeje Vetchého a Jaromíra Dulavu, kteří hrají dva hlavní manipulátory, Ředitele a Předsedu, další dvě hlavní ženské role vytvořily Marika Procházková (Růžena) a Lucie Žáčková (Eva). Ředitel Činoherního klubu Vladimír Procházka vzpomíná na jarní setkání s Milanem Kunderou v Paříži jako na báječnou spolupráci. „Chodili jsme s Ladislavem Smočkem k němu domů a rychle jsme se domluvili na drobných úpravách, šlo hlavně o závěr a jednu postavu, která se nám zdála nedohraná. Autor k nám byl vstřícný a myslím, že ho těšilo se s námi setkávat.“
Kundera také povolil divadlu hru vydat jako součást programu. I Procházka Ptákovinu považuje za skvělou. „Je o tom, jak lidské nedostatečnosti a pocity méněcennosti ovlivňují chování každého jedince, a když jde o člověka ve funkci, tak se samozřejmě odrážejí i ve veřejném životě. Nás nikdy nebavilo politické divadlo ve smyslu zobrazení neproniknutelných systémů, které lidi drtí, ale spíš nás vzrušuje, co v člověku umožňuje, aby tyto mechanismy mohly fungovat.“ Prověrka čtyřiceti let Ptákovina Milana Kundery měla světovou premiéru v roce 1969 v Divadle F. X. Šaldy v Liberci v režii Ivana Glance. Podařilo se ji ještě uvést v Ostravě a v Brně (pod názvem Dvě uši, dvě svatby) a konečně v Divadle Na zábradlí, kde ji nastudoval Václav Hudeček. Tím putování hry po českých jevištích skončilo na bezmála čtyřicet let. Chtělo ji sice hrát například pardubické divadlo, ale k tomu již nedošlo, hra se rychle ocitla na seznamu zakázaných textů. Už liberecká inscenace půl roku po sovětské invazi působila jako třaskavina a diváci ji velmi vděčně kvitovali jako podobenství o bezohledném zneužívání moci.
Není nic nového, že díla kvalitních autorů poskytují více možností výkladu a dokonce jim čas může dodat nové významy. Ptákovina prochází prověrkou čtyřiceti let jako svěží text a rezonují v ní další alikvotní tóny. Samozřejmě zůstává absurdní groteskou na téma moc a manipulace a i nepamětník si dokáže představit, jak si obecenstvo s čerstvou zkušeností srpnové okupace muselo vychutnávat všechno to intrikování, lhaní, patolízalství, fízlování a další odporné praktiky, které postavy hry provozují.
V lednu 1969 zněla slova jedné z hlavních figur: „... nevím vůbec nic. Ale o to mi právě jde: Nic nevědět - a přitom tvrdě vládnout“ tak trochu jako výzva k povstání.
V Kunderově Ptákovině, která se odehrává ve škole v jakémsi okresním městečku - tedy v uzavřené komunitě, vlastně nenajdeme jediného kladného hrdinu. Všichni si takzvaně vidí do hrnců a je tu jen dvojí druh postav - ti, kteří manipulují, a ti, jimiž je z různých důvodů manipulováno. Svobodný duch tu prostě neexistuje. Za tím vším se ale ukrývá složitá spleť pokřivených vztahů, animozit, osobních křivdiček.
Ředitel školy je neomezený vládce, který pro svou zábavu nakreslí na tabuli známý kosočtverec. Nastane poprask a vyšetřování a všech se zmocní atmosféra děsu a napětí, které ředitel korunuje tím, že tajně ke kosočtverci napíše rovnítko a slovo Ředitel. On sám je postava pozoruhodná, despota, který si však svou moc dokáže rafinovaně vychutnávat.
První část hry končí obviněním nepravého a jeho absurdním potrestáním a Ředitel je de facto podfouknut Předsedou. Až dosud má hra tak trochu parametry rozvedeného absurdního vtipu, hříčky, ale druhá část se brzo dostává k sarkastickému odhalování podstaty moci a také k brilantnímu postižení rizik a patologických jevů, které mocenské postavení provázejí - ostatně v roce 1969 Jan Císař v časopise Divadlo v této souvislosti napsal, že i moc má svoji ironii, která je jí vlastní a jež nezávisí na člověku. I ona může proměnit člověka v truchlivého boha vlastního příběhu. Zde také připomíná známý Kunderův motiv pomsty, která se nezřídka obrací proti osnovateli, jako tomu je třeba ve skvělé povídce z prvního sešitu Směšných lásek Já truchlivý bůh.
Ředitel se chce pomstít Předsedovi, takže když jej tento požádá, aby prověřil věrnost jeho snoubenky, nakonec ji svede - ponížení Předsedy po něm totiž vyžaduje jeho přítelkyně Eva. Při souloži s Růženou si Ředitel pustí pusu na špacír, což si Růžena hbitě nahraje, aby měla Ředitele v hrsti a donutila ho k pokračování sexuálního vztahu. Potupen je každý V Ptákovině není vítěze, zůstává však téměř hmatatelná pachuť z toho, jak hladce lze ovládat životy jiných, jak vlastní nedostatečnost může křivit charakter a mařit pozitivní úsilí. „A moc je nejsladší, když je úplně nepřiměřená. Když blbec vládne moudrému, slabý silnému, ohavná krásnému...“ - tak ďábelsky končí Růžena svůj pomstychtivý monolog. Mocnému Předsedovi je nakonec vymakaný systém donašečů k ničemu, protože padá do vlastní pasti, je potupen víc, než si dokáže představit a jeho protihráč Ředitel rovněž, Každý sice jinak, ale oba vydatně.
Domácí politická garnitura se nyní až tragicky zesměšňuje aférami, jež nemají daleko k hledání neexistujícího viníka malujícího na tabuli křídou symbol ženského přirození. Kunderova Ptákovina je najednou až neuvěřitelně aktuální, a to nejenom jako politické podobenství. Nejde jen o až frapantní podobnost se současným donášením, intrikováním, fízlováním a snahou vypulírovat si vlastní ego, ale hlavně o perfektní analýzu podhoubí, z něhož se toto vše rodí. Tím jsou totiž lidské mindráky a touha vyniknout a ovládnout cokoliv a za jakoukoliv cenu.
***
Nejde jen o až frapantní podobnost se současným intrikováním, fízlováním a snahou vypulírovat si vlastní ego, ale hlavně o perfektní analýzu podhoubí, z něhož se toto vše rodí
