Přestože některá média i česká Wikipedie pod heslem Totenkopf tvrdí, že rozdíl mezi pirátskou a esesáckou symbolikou spočívá v tom, že piráti svoje hnáty kříží dole pod lebkou, zatímco nacisté až za ní – tak jak to měli muzikanti na karlínském pódiu –, není to pravda. Pirátské vlajky žádné jednotné logo nerespektovaly. Znamení smrtihlava je navíc dnes už tak univerzální, že i v Německu sjednocuje anarchisty a antifašisty – například fanoušky hamburského fotbalového klubu St. Pauli. Nejspíš se tedy znovu hádáme a usvědčujeme pouze na základě svých špatně informovaných předpokladů.
„Tagy“ někdejších rebelů
Pirátské symboly z přelomu 17. a 18. století jsou starší než první zdokumentovaná užití umrlčí lebky v novodobých armádách a rozhodně pestřejší. Piráti několika moří netvořili jednotné hnutí, i když vyznávali podobné hodnoty a postupem času se i zdravili smluvenými signály. Kapitáni těchto lodí ovšem patřili k silným individualitám, kterým záleželo na tom, aby jejich přepadení mělo i svůj osobitý podpis. Legendární Edward Teach Černovous měl třeba na vlajce celého kostrouna i s červeným srdcem, Christopher Condent, známý jako Jednoruký Billy, si nechal pro akce v Indickém oceánu vyšít hned tři lebky vedle sebe. Jiní zas dávali přednost lebce z profilu, zaznamenaná je i lebka s náušnicí. Všechny posádky se chtěly budoucím obětem předem identifikovat.
Ještě v průběhu 17. století vyvěšovali korzáři sídlící na Madagaskaru s varovným dělovým výstřelem rudou standartu po vzoru bukanýrů z Karibiku. Od 90. let jich ale stále víc přecházelo na bílou lebku s kostmi na černém pozadí. Na rozdíl od původní krvavé vlajky černý prapor naznačoval, že pokud se posádka přepadené lodi vzdá, mohou je piráti ušetřit. Což bylo oboustranně výhodné. I „krvelačné“ lupiče zajímala především kořist a nijak nestáli o to, bojovat na život a na smrt příliš často. Tuhle ekonomickou strategii a znak měl podle vyprávění přijmout Henry Every, který původně kořistil pod rudou vlajkou se čtyřmi zlatými krokvemi, nebo Thomas Tew, který předtím na praporu užíval svalnatou paži s šavlí.
Nicméně už první, kdo smrťácký prapor zdvihl prokazatelně – tedy francouzský korzár Emanuel Wynn v červenci 1700 u Kapverdských ostrovů –, měl ve znaku dlouhé kosti zkřížené za lebkou. I on svůj symbol na stěžni doplňoval přesýpacími hodinami, aby divákům na okolních plavidlech bylo jasně, že jim moc času nezbývá. Také Richard Worley, který brázdil pobřeží britských kolonií v Americe, měl ve znaku kosti zkřížené za lebkou. Takové byly „tagy“ tehdejších rebelů proti většinové společnosti, zachycené dobovým vyprávěním Daniela Defoea i doprovodnými kresbami.
Další případ „esesáckého“ uspořádání kostí mezi organizovaným zločinem oceánu zachycuje Všeobecná historie pirátství z roku 1724 a dobový dřevoryt Steda Bonneta (spolupracoval na moři s Černovousem). I jemu dominuje vlajka s hnáty zkříženými za lebkou. Podle některých svědectví měl Bonnet na jiném praporu také dýku a jednu kost vodorovně, což jen ilustruje, jak pestrá znamení svého řemesla piráti na lodích vozili.
Někteří hlavouni organizovaného zločinu, jako například Samuel Bellamy, který se stylizoval do mořského Robina Hooda a patřil k nejbohatším lupičům „slaného Sherwoodu“, měli stejně prokazatelně ve znaku kosti zkřížené za lebkou, jako se to dnes připisuje SS. Tím zbytečnější je ale mezi umrlčími lebkami pirátů a Hitlerových strážců koncentračních táborů rozlišovat. A pokud jde o vojenské insignie – lebky s hnáty používala a používají i některá komanda britská i americká. Umístění zkřížených kostí za lebkou je ostatně suchozemcům známé jako memento mori z českých hřbitovů, kostelů a krucifixů – není na něm nic jednoznačně esesáckého.
Ortelovy košile jsou možná provokativní, ale spíš než na Hitlerovu stráž odkazují na rebelství a vzdor. Z loupeživého řemesla pirátů jako by se stal spíš postoj, který v několika zemích Evropy potvrzují i pirátské politické strany. Už v 18. století v bukanýrech mnozí suchozemci viděli hrdiny a nejen autor Robinsona Crusoa pirátská vyprávění zpracovával spíš jako sérii romantických dobrodružství než sérii přepadení a zabíjení – některé anglické soudy zadržené piráty dokonce osvobozovaly. Vnímání korzárů pak veřejnosti přikrášlily i stovky romantických filmů s charismatickými piráty a vzbouřenci, které hráli Douglas Fairbanks, Errol Flynn, Marlon Brando nebo Johnny Depp.
Pirátské vlaječky na místě rohových praporků
Piráti jsou cool a jejich lebka a zkřížené hnáty dávno rebrandovaly také napříč hudebními žánry. V popkultuře se s nimi setkáme na motorkářských bundách, prstenech gotiků i tričkách metalistů. Zdobí se jimi punkeři, rapeři, fanoušci pirátských filmů, o výrobcích dětského oblečení a hraček ani nemluvě. A mimo jiné se k nim i v Německu (!) hlásí také antifašisté.
Černá pirátská vlajka s lebkou a kostmi je totiž několik desítek let i symbolem hamburského fotbalového mužstva St. Pauli, kde měla vyjadřovat rebelii, vzdor a boj chudého týmu proti bohatším klubům bundesligy. V 70. letech si tohle mužstvo z bohémské čtvrti Reeperbahn oblíbili němečtí punkeři a anarchisté, kteří se tehdy právě pod vlajkou se skříženými hnáty na stadionech vymezovali proti vlivu neonacistů. Pirátské vlaječky mají Hamburští i na místě rohových praporků av jejich fanshopu se vedle triček a šál s usměvavou lebkou a kostmi prodávají také symboly ideově spřízněných klubů, jako je glasgowský Celtic nebo pražští Bohemians.
Tomáš Ortel v minulém století vystupoval s neonacistickou skupinou, na krku dodnes nosívá ozdobu ve tvaru německého válečného kříže a averze vůči jeho stylu je představitelná. Usvědčovat ho ale ze sympatií k německým jednotkám SS na základě pirátské nášivky na jevišti v Karlíně je mimo mísu.
