Sobota 12. října 2024, svátek má Marcel
  • Premium

    Získejte všechny články
    jen za 89 Kč/měsíc

  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
130 let

Lidovky.cz

Když o Klausovi píše Pehe...

Česko

Kniha Jiřího Pehe o Václavu Klausovi je povrchní a nepřináší o českém prezidentovi téměř nic nového.

Václav Klaus je bezpochyby nejúspěšnějším českým politikem posledních dvaceti let, doposud však nemáme k dispozici žádný jeho kritický životopis knižního formátu. Tuto mezeru se rozhodl zaplnit politolog Jiří Pehe. V úvodu ke své právě vydané publikaci nazvané lapidárně Klaus s podtitulem Portrét politika ve dvaceti obrazech píše, že ambicí práce nebylo „popsat do nejmenších podrobností každý Klausův politický čin“. Autor se také chce vyhnout „psychologizujícím pohledům“ a „nejrůznějším spikleneckým teoriím a peripetiím ze soukromého života“. Co nabízí, je „komentovaný pohled na Klausovu politickou dráhu“.

„Ať tak či onak“ Od knihy renomovaného komentátora politického dění bychom očekávali nová fakta, nově formulované problémy a nové interpretace událostí. Jiří Pehe v tomto ohledu čtenáře úplně zklame. V knize nejsou žádná nová fakta, autor pracuje s materiálem, který je všem znám a který se více méně omezuje na Klausovy veřejně prezentované názory. Práce je strukturována podle jednotlivých roků do jednadvaceti kapitol. V nich je na elementární úrovni shrnuto hlavní politické dění a popsány Klausovy postoje. Autor se vůbec nesnaží proniknout pod povrch věcí, úplně mu stačí jejich mediální obraz. V celé knize nenajdeme ani větu o tom, jak v té které době fungovala „strana jednoho muže“ ODS, kdo patřil ke kruhu Klausových nejužších spolupracovníků a měl na něj politický vliv či jak se utvářely Klausovy názory.

Silnou stránkou Peheho knihy nejsou ani slibované komentáře. Autor se v zarážejícím množství případů schovává za dobové komentátory dění, které většinou ani necituje jménem. Výklad se tak nese ve stylu „Václav Klaus udělal to či ono a mediální komentátoři to kritizovali tak či onak“. Co o tom dnes soudí Jiří Pehe, zůstává čtenářům povětšinou utajeno.

Od komentátora, který se prezentuje jako v akademické sféře působící politolog, bychom také očekávali, že bude čerpat z odborných studií. Nic takového v knize ale není, autor cituje výhradně mediální komentáře, a to přesto, že pro období první poloviny 90. let máme k dispozici celou řadu historických, politologických či ekonomických analýz. Tak třeba v kapitole o roce 1995, která se jmenuje Tunelování, Pehe uvádí, že společnost se dělila na dva tábory - ty, kteří se domnívali, že transformační náklady byly přiměřené, a ty, kteří je naopak považovali za neúměrně vysoké a příčinu viděli v Klausově laxním postoji k právnímu rámci transformace.

„Cyničtější pohled pak má za to, že tato laxnost byla záměrná a šlo vlastně o zcela programovou snahu umožnit rychlé obohacení určitých skupin a lidí.“ Zde bychom očekávali, že se dozvíme, co si o tom myslí Jiří Pehe na základě dostupných statistických, ekonomických a jiných dat, místo toho ale autor pokračuje slovy „ať tak či onak...“.

Jedno velké klišé Peheho kniha nepřináší ani žádné nové interpretace Klausovy osobnosti a politického působení. Vše, co o Klausovi víte, si zde přečtete znovu: jak se stal předním politikem OF a jak se dostal do jeho čela, jak rozdělil stát, jak uzavřel opoziční smlouvu, kdo ho volil a kdo ho nevolil při první a druhé prezidentské volbě, co psal o Lisabonské smlouvě, globálním oteplování, jak válčí se soudy, že je populista, používá konfrontační styl, dokáže médiím vnutit svou agendu, umí vytvořit sobě příznivá pojmenování situací, hraje na nacionální strunu. Peheho Klaus je jedno velké klišé.

V úvodu autor píše, že vždy patřil ke Klausovým kritikům, ale zároveň chce „zdůraznit, že ne každý kritický výpad proti Klausovi byl nezbytně - viděno dnešní optikou - oprávněný“. V dalším textu však žádné své předchozí kritické hodnocení výslovně neodvolává. Pozitivně hodnotí zejména Klausovu roli při rozdělení státu („situaci v Československu v roce 1992 vyhodnotil realisticky a přijal racionální postup“), která zůstane „bezpochyby jedním z nejdůležitějších Klausových zápisů do historie“. Také Klausova kritika Evropské měnové unie měla podle Peheho „racionální jádro“ a ukázala, že „tam, kde se Klaus soustředí na ekonomickou analýzu, je třeba mu naslouchat“. Nejzajímavější částí knihy, a vlastně jedinou, kterou má smysl číst, je závěrečný shrnující esej nazvaný Jaký je Klaus politik. V něm přichází Jiří Pehe s pozoruhodnou teorií Klausova politického úspěchu, který podle něj spočívá v tom, že „nabídl nový ideologický jazyk celé jedné generaci lidí, kteří se chtěli identifikovat s novým režimem“. Tito lidé byli z minulého režimu zvyklí na „intenzivní ideologičnost politického života, ale zároveň také na zcela cynické porušování vládnoucí ideologie politickou praxí“. Přesně to teď nabídl i Klaus: silnou ideologii volného trhu etc., čerpanou z pouček Hayeka, Friedmana či Schumpetera, a zároveň oportunní a pragmatickou politiku, která je těmto poučkám na hony vzdálena. Jako dobrý příklad může sloužit „bankovní socialismus“ nebo předvolební „mobilisace“ proti levicovému nebezpečí a povolební uzavření „opoziční smlouvy“.

Pro lidi v kómatu Tajemství Klausova politického úspěchu však je nepochybně mnohem širší. Jeho podstatou bude také fakt, Pehem příliš nezdůrazňovaný, že se mu podařilo stát se ztělesněním české transformace, která přinejmenším pro část populace skončila happyendem. Restituce (které osobně neprosazoval) a privatizace vytvořily relativně silné vyšší a vyšší střední vrstvy. A jejich příslušníci věděli, jak a komu za svůj pohodlný život projevovat vděčnost.

Když o Klausovi píše Pehe, není to opravdu žádná sláva. Komu a k čemu je jeho kniha vlastně dobrá? Možná tomu, kdo prožil posledních dvacet let v kómatu, dnes se probudil a chtěl se dozvědět něco o tom pánovi na Hradě, který občas říká takové zvláštní věci. Pro nás ostatní, kteří jsme byli od roku 1989 při smyslech, je Peheho kniha v zásadě k ničemu.

Na pořádný kritický portrét Václava Klause si budeme muset bohužel ještě počkat...

***

Komu a k čemu je jeho kniha vlastně dobrá? Možná tomu, kdo prožil posledních dvacet let v kómatu, dnes se probudil a chtěl se dozvědět něco o tom pánovi na Hradě

O autorovi| PETR ZÍDEK redaktor LN

Autor: