130 let

Když šel Panenka do Rapidu

Česko

PRAHA Pakliže dokonale zvládneš fotbalovou abecedu a k tomu přidáš ještě něco navíc, cesta do zahraničního klubu může být otevřená. Jak to chodilo kdysi?

Tohle není fikce.

„Když jsme v roce 1976 vyhráli mistrovství Evropy, se zájmem se roztrhl pytel. Jenže kromě brankáře Ivo Viktora, který se ale zranil, nebylo nikomu z nás 32 let a neměli jsme 50 startů v reprezentaci. Až po bronzu z ME 1980 nás mohlo jít víc,“ vzpomíná legendární Antonín Panenka.

V létě toho roku si jej vyhlédl belgický Lokeren. „Jenže 32 jsem měl až v prosinci, místo mě šel do Lokerenu Karol Dobiaš. Já mohl ven až v lednu 1981, zájem měl Rapid Vídeň,“ připomíná autor slavné bělehradské penalty klub, jemuž v sezoně 1984/85 pomohl až do finále Poháru vítězů.

Přestupy měly své zákulisí. „Peníze za Tondu nešly do klubu, ale na ČSTV čili do žumpy,“ vzpomíná sekretář slavné vršovické Bohemky 70. a 80. let Zdeněk Svoboda.

„My jsme to pak na Rapid zkusili a řekli si o sto tisíc marek, protože z ČSTV jsme za Tondu dostali jen asi 50 000 korun výchovného. Lidi z Rapidu souhlasili, peníze přivezli, ale bez deseti tisíc marek. Museli se totiž stavit na ČSTV u předsedy Himla a pak u ředitele Pragosportu Malého – každý si řekl o provizi pět tisíc marek. Tak to chodilo, přesto jsme díky přestupům Panenky, Dobiaše nebo Bičovského tehdy byli nejbohatší domácí klub,“ přibližuje Svoboda.

Autor: