Už několik let čas od času jezdím do věznice Valdice. Ne jako novinář s kamerou, ale s kytarou a s písničkami. Zahrát si se zdejší kapelou, nazvanou příznačně Náhodná setkání a popovídat si s vězni o životě. O tom mém - i o tom jejich.
Řada těch, kteří tu se mnou hrají a zpívají, i těch, kteří sedí v publiku, jsou násilníci. Někoho zabili (někteří i víc lidí), brutálně znásilnili, trýznili, terorizovali. Nepřijel jsem je soudit, pokud jejich případy neznám z médií, ani nevím, co udělali. I tady funguje ochrana osobních dat. My zvenčí (nejsem sám, kdo sem takhle jezdí) máme za úkol především oživit jejich izolovaný svět a připomenout jim hodnoty, které tady už přestaly platit, aby - jak se tu říká - úplně nezvlčeli, než se vrátí do normálního života. Přesto si vždycky kladu podvědomou otázku: Chtěl bych tohohle nebo támhletoho jednou potkat někde na ulici, až ho po pěti, sedmi, deseti letech propustí?
Je to logická otázka; zatímco pro jejich oběti (a pozůstalé po obětech) je délka jejich uvěznění především trestem za zlo, které způsobili, pro spoustu z nás, ostatních, především ochranou před tím, aby to nezopakovali. Na nás a na našich blízkých. Zní to možná sobecky, ale je to prostě tak.
Kladu si tuhle otázku pokaždé, i když sleduji zprávy ze soudní síně. Dostávají jinou optiku. Jinak bezúhonný muž, který ve zkratu zabil manželku ze žárlivosti, je pro mě jako náhodný kolemjdoucí přijatelnější než recidivista, který postupně tři své družky a jejich děti brutálně terorizoval a zmlátil souseda, který se jich zastal. Byť prvního z nich odsoudili na deset let a druhého jen na tři, takže ho asi potkám dřív. Tomáš Pitr nebo Radovan Krejčíř jsou pro mě na ulici rovněž přijatelnější než deviant Fron, který si víceméně volně odcházel z detenčního ústavu, kde se měl podrobit sexuologické léčbě, a cestou náhodně znásilňoval, a ještě roznášel žloutenku. (Prvním dvěma hrozí vysoké tresty, byť jsou zatím na útěku, Fron byl nakonec alespoň natolik sebekritický, že se sám oběsil. Jinak šířil zlo beztrestně dodnes.)
Nejsem sám, kdo takhle uvažuje; i žalobci a soudci vždycky zvažují takzvanou společenskou nebezpečnost pachatele. Někdy se zdá, že chodí po stejných ulicích jako my, ale jindy jako by vůbec nikde nechodili.
Naposled jsem se nad tímto srovnáním zamýšlel tento týden. Jistý Luboš Sahula, který v květnu zabil vozem na chodníku mladou matku a jejího tříletého syna, dostal pět let nepodmíněně. Jel zdrogovaný, bez řidičáku, čerstvě propuštěný z vězení, kde seděl za krádeže, podvody a právě neoprávněné řízení.
Možná ho dají do stejné cely s Pavlem Krbcem, řidičem autobusu, který před pěti lety udělal na vteřinu chybu, a u Nažidel zavinil smrt dvaceti cestujících. Dostal osm let.
Na první pohled spravedlivá matematika: osm za dvacet, pět za dva. Jenže Sahulu asi potkám na ulici dřív. A nepomůže mi ani to, kdybych se schoval ke Krbcovi do autobusu. Tentokrát bych tam už nasedl s klidem, pokud by mu povolili znovu řídit...
***
Pondělí Neff Úterý Vaculík Středa Baldýnský Čtvrtek Rejžek Pátek Šustrová Sobota Klíma
I žalobci a soudci vždycky zvažují takzvanou společenskou nebezpečnost pachatele. Někdy se zdá, že chodí po stejných ulicích jako my, ale jindy jako by vůbec nikde nechodili.
