Pokusíme-li se odhadnout důvod, proč někteří lidé zaplatili až několik tisíc korun za lístek na koncert Woodyho Allena, člověka známého hlavně výbornými filmy, dojdeme k celkem jednoznačnému závěru. Většina návštěvníku přišla především proto, aby známého filmaře viděla na vlastní oči. Kvůli hudbě dorazilo nepochybně jen mizivé procento diváků. Důkazem nechť jsou zmatené výrazy řady lidí, očividně netušících, co se vlastně bude hrát, případně překvapených tím, že některé skladby byly ryze instrumentální. To, že hudební styl Allenovy kapely - tedy starobní americký jazz z první čtvrtiny 20. století, který dnes hraje jen pár nadšenců - z ničeho nic zajistí vyprodání téměř celého velkého sálu Kongresového centra, je smutná zvláštnost. Do Prahy poslední roky pravidelně přijíždí opravdová jazzová elita z celého světa, návštěvnost je však mnohdy několikanásobně menší.
Radost na prvním místě Okolo čtvrt na osm se na pódium přišourala sedmičlenná kapela. Zčásti ji tvořili mladší hráči, pianista, basista a trombonista, kolem čtyřicítky, ostatní členové, trumpetista, bubeník a bendžista, mohli mít o patnáct dvacet let víc. Všichni se usadili na židle a bez velkých příprav či proslovů začali hrát. Allen, coby lídr, se večer nepokoušel režírovat. Zprvu byl lehce neurotický, vrtěl se, leštil si brýle a během třetí skladby si začal vyměňovat plátek svého klarinetu. Pak se ale uklidnil, soustředěně poslouchal a občas uznale pokýval hlavou po vydařeném sóle některého z kolegů.
Jeho hráčská technika není nejhorší a improvizační schopnosti rovněž ne. Trochu nepříjemný je ovšem jeho tón, respektive zvuk nástroje. Snad až příliš „neklarinetově“ ječí a má moc vibrata. Celková stylovost je většinou zachována, leč občas lze zaznamenat pokusy o poněkud avantgardní frázování nebo rychlé běhy. Ty nejenže působí trochu mimo kontext dixielandu, ale často technicky nevyjdou a vyznění je nepřesvědčivé. Nebylo by ovšem divu, kdyby to Allen myslel jako nějaký bláznivý vtip.
V průběhu koncertu obvykle zazněla jedna dvě skladby bez zpěvu, a pak se některý z členů kapely chopil mikrofonu v popředí pódia. S publikem Allen komunikoval málo, ale jeho osobnost stačila na to, aby diváci nepřestali dávat pozor. Největší slabinou večera se ukázal být poněkud monotónní repertoár. Dixieland se nesnaží o velké umění a je hlavně o radosti z hudby a společného hraní, ale to neznamená, že zvolené písničky musí být až na pár výjimek v naprosto stejném tempu a že někdo nemůže svůj nástroj na chvíli odložit. Trochu větší aranžérská invence by zkrátka přišla vhod.
Zvuk rovněž od začátku pokulhával. Až na bicí a zpěv znělo vše z neznámého důvodu jen akusticky čili velmi slabě. Jestli někde mikrofony byly, pak se jich využívalo minimálně. Díky tomu bylo důležité, kam nástroj směřoval. Jakmile se hráč otočil stranou, intenzita zvuku ochabla. Samozřejmě nelze na tuto kapelu aplikovat kdovíjak tvrdá kritická měřítka. Allen hraje pro svou potěchu, nesnaží se sto let starou hudbu posouvat dál ani neřeší, co si o něm pomyslí kritika. Jeho koncert byl spíš lehkým předvánočním rozptýlením bez kdovíjakých ambicí. A bylo to tak naprosto v pořádku.
HODNOCENÍ LN ***** Woody Allen & His New Orleans Jazz Band
Kongresové centrum Praha, 20. 12.
