Územní limity byly vyhlášeny proto, aby se ochránilo území, pod nímž se nacházejí zásoby uhlí. Vláda, která je před téměř 20 lety stanovila, nechtěla pokračovat v devastujících praktikách minulého režimu, který těžbě uhlí obětoval celá města včetně jedinečných historických památek, o osudech lidí a celé krajiny nemluvě. Samozřejmě význam uhelných zásob byl dobře znám, avšak usoudilo se, že hodnota území je vyšší a je třeba ji zachovat.
I dnes srovnáváme „aktiva nadzemní“ s „aktivy podpovrchovými“. V obou případech je především možno provést takzvanou ekonomickou valuaci, jejímž výsledkem je hodnota ve finančním vyjádření (v korunách). Přitom by ovšem bylo nesprávné, kdybychom vycházeli jen ze současného stavu a neuvažovali o předpokládaném vývoji do blízké i vzdálenější budoucnosti. Ekonomickou valuaci by se zdálo provést relativně jednoduše v případě uhlí, kde je možno se opřít o jeho tržní cenu. Nemůžeme zde však vystačit jen s hodnotou zásob založenou na jejich aktuální či různě upravené ceně (na váhu mimo jiné padají úvahy o cenovém vývoji do budoucna, nákladech předpokládané těžby včetně likvidace následků a o cenách případně vyrobené elektřiny); zřejmě důležitější jsou otázky energetické bezpečnosti, soběstačnosti a řada dalších faktorů včetně vlivu spalování uhlí na klimatický systém planety. I těmto skutečnostem lze v zásadě přiřadit určitou ekonomickou hodnotu, u vlivu na klima například založenou na předpokládané ceně emisí tuny oxidu uhličitého.
Pokud jde o hodnoty území, ekonomové dnes umějí zhodnotit nejen kolik stojí budovy – běžné i historické včetně například zámku Jezeří –, ale vyčíslit i hodnoty přírodní od chráněných druhů rostlin a živočichů přes význam čisté a neporušené krajiny až po zhodnocení turisticky atraktivních míst včetně pěkných vyhlídek.
Lze spočítat i hodnotu potenciálního nebezpečí, které je například spojeno s eventuální nestabilitou krušnohorských svahů a hrozbou jejich případných sesuvů.
Ekonomické hodnocení se dá aplikovat i na lidské preference například aplikací metody „ochota platit“, kterou můžeme zjistit, jak si lidé cení různých skutečností včetně významu tradice či vlastního domova.
Ekonomické srovnání nestačí Byť i neúplná ekonomická valuace obou kategorií aktiv by jistě byla užitečná, ovšem vyžádala by si obrovské množství dat, a navíc by byla na obou stranách založena na mnoha diskutabilních předpokladech. Přesto si dovolím na základě analogií s jinými podobně orientovanými studiemi předjímat, že krajinné a jiné hodnoty by převýšily význam aktiv podpovrchových. Cítíme však, že pouhé ekonomické srovnání, i kdyby bylo plně proveditelné, by nestačilo. Lidské rozhodování, a rozhodování politiků není výjimkou, je vždy založeno i na dalších, snad měkčích či jemnějších, avšak vposledku závažnějších argumentech. Těžbu uhlí musíme hodnotit v kontextu širšího uvažování o energetice jak v českém, tak i v širším kontextu. Spalování uhlí v nepříliš účinných parních elektrárnách a teplárnách rozhodně není nejlepším způsobem získávání energie, zejména v souvislosti se snahou po ochraně klimatu. Všeobecně se přijímá (závěry mnoha mezinárodních jednání jak na úrovni OSN, G8, G20, tak i EU), že do roku 2050 bude třeba snížit emise skleníkových plynů v průmyslově rozvinutých státech o 80 až 90 procent a celosvětově nejméně o 50 procent, jestliže se má zabránit potenciálně katastrofálnímu překročení růstu teploty o více než 2 °C. Předpokládá se, že globálně by měly emise těchto plynů vrcholit někdy v období 2020–2030 a pak by měly poměrně rychle klesat a to i v rozvojových zemích. Pokud se má dosáhnout úspěchu, musí státy rozvinuté jít příkladem a nastoupit co nejdříve cestu radikálních redukcí.
Není třeba zdůrazňovat, že takovýto manévr je nesmírně náročný po všech stránkách, a žádné závazné mezinárodní dohody dosud nebylo dosaženo. Vývoj se však jasně ubírá tímto směrem, a rozhodně by nebylo dobré jej nebrat na vědomí. Znamená to především maximálně efektivní využití stávajících zdrojů, orientaci na obnovitelné, decentralizované a flexibilní systémy (tedy nejen zdroje, ale především transportní systémy a uchovávání energie) s aplikací nejlepších existujících technologií a vývojem nových.
Úvahy o situaci naší republiky bychom měli rozšířit minimálně na rozměr Evropské unie, současná a zejména bezprostředně budoucí energetika má nejméně kontinentální rozsah jak co do „hardwaru“, tak zejména „softwaru“ v podobě mezinárodních dohod a podobně. Pokud pak jde konkrétně o těžbu podkrušnohorského uhlí, různé studie ukazují, že pro bezprostřední budoucnost se bez uhelných zásob za těžebními limity určitě obejdeme, a to jak z hlediska výroby elektřiny, tak i zajištění tepla. Investice do zvýšení účinnosti například centrálního zásobování teplem by rozhodně přinesla mnohem lepší výsledky a v kratší době než nové výrobní kapacity.
Při úvaze o hodnotách území pak musíme mít na paměti jedinečnost lidských sídel a celé krajiny, již chceme zachovat nejen pro sebe, ale i pro příští generace. Jde přitom o území již dnes nesmírně zdevastované povrchovou těžbou, které bychom měli co nejdříve citlivě regenerovat a nikoliv plánovat jeho další destrukci. Nemám přitom na mysli jen hodnoty přírodní či krajinářské, ale i to, že zde žijí lidé, kteří jsou s krajinou srostlí a tvoří s ní jediný celek, v minulosti a až dosud těžce zkoušený a hodný pomoci ostatních, ne další zátěže.
Otázka limitů je nepochybně součástí širší diskuse o energetice vůbec a o té v Česku zvláště. Až dosud tato diskuse postrádá dostatečně široké a dlouhodobé zakotvení. Stejně tak se malá pozornost věnuje potřebě zachovat – a někde obnovit – přírodní, kulturní, historické i lidské hodnoty české krajiny, po staletí kultivované, ale stále s velkým bohatstvím zachovalé, byť lidmi modifikované přírody. Prolomení limitů však po mém soudu nehrozí. Proč bychom to dělali, když se navíc všechny dosavadní vlády shodly na jejich zachování, a doufám, že ani volební program žádné politické strany nebude obsahovat návrh na jejich zrušení.
***
Musíme mít na paměti jedinečnost lidských sídel a celé krajiny, již chceme zachovat i pro příští generace
O autorovi| BEDŘICH MOLDAN, senátor
