Není-li v pořádku, ztrácí se pohoda i výkonnost,“ říká Filip Žilka, zakladatel a majitel pražského Žilka Optik Studia, nabízejícího designové brýle.
Při volbě profese řešil Filip Žilka různorodé rodinné vlivy. Jeho otec pracoval (a stále pracuje) v optice a po pádu režimu chtěl v tomto oboru pokračovat jako soukromý podnikatel. Dědeček Filipa Žilky ale současně zrestituoval na Vysočině rodinný statek a bylo zřejmé, že by se do něho další ruce hodily. Žilka se tedy původně rozhodl pro kariéru zemědělce, vystudoval zemědělskou školu, ale zjistil, že tento obor není úplně pro něj. „Sice říkám, že zemědělka je velká škola, protože mě naučila pracovat s dobytkem, ale probudila se tu i má přirozená lenost a já zjistil, že tuhle práci dělat nemůžu. Od zvířete prostě neodejdete. Obdivuji lidi, kteří s nimi dělají, ale u mne postupně zvítězil spíš vztah k designu, k módě a k práci s lidmi.“ Cesta „do propasti“ Vstoupil tedy také do světa optiky a spolu se svým otcem začal pracovat na rozjezdu distribuce luxusních japonských značek brýlí u nás. Plán ale nevyšel tak, jak zamýšleli. „U optiků to byl obrovský neúspěch. Přivezli jsme skvělé brýle, které měly výrazný designový charakter a vyžadovaly specifickou cílovou skupinu. Optici je však nebyli schopni akceptovat, řekli nám, že na takové brýle tu není kupní síla. Nedostali jsme se přes ně. Řekl jsem si, že to přece není možné, že musíme fungovat. Začal jsem spolupracovat s módními návrháři, s Evou Brzákovou, Helenou Kohoutovou, a s odborníky na design, sdruženými v butiku E.daniely. Tam jsem pochopil, že mezi optiky a spotřebiteli existuje propast, protože lidé ochotní koupit si naše brýle tu jsou, ale optici jim je neumějí nabídnout a prodat. Tak jsem si řekl, že se to budu muset naučit sám.“
Promluvil si s lidmi pohybujícími se v realitním byznysu a nechal si poradit vhodnou lokalitu, kde by mohl otevřít vlastní optik studio. „Poradili mi, že nechci-li vysloveně profitovat na turistickém ruchu, můžu zkusit pražské Vinohrady. Je to dostatečně prestižní adresa, žijí tu movití lidé, ale současně je to čtvrť, kde si vás musí zákazníci najít. To mi vyhovuje, protože při našem systému práce můžeme obsloužit tak pět zákazníků denně. Měření zraku je časově náročné, výběr brýlí také, a my musíme vysvětlit lidem, jak budou jejich brýle fungovat, takže s nimi trávíme víc času a komunikujeme s nimi dál.“ Na ideu představit na českém trhu brýle se zajímavým designem navázal partnerský vztah se zahraniční společností Carl Zeiss, která se profiluje jako fundovaná značka v oblasti korekčních optických čoček - k určení správné optiky pro konkrétní oči využívá takzvanou refrakční diagnostiku, která neměří jen zrakovou ostrost v oku, ale také svalovou rovnováhu očí, a lokalizuje takzvané aberace, tedy odchylky ostrosti vyšších řádů, které ovlivňují například vidění večer. „Firma tak vyrábí čočky s přesností na setinu dioptrie, které jsou individuálně přizpůsobovány konkrétnímu zákazníkovi, konkrétní obrubě a konkrétní situaci - takže mohou vzniknout například speciální řidičské brýle pro jízdu v noci,“ vysvětluje Filip Žilka. „Naše spolupráce začala díky tomu, že jsme na český trh dostali špičkový design, a Zeiss řekl: Ano, tento design můžete osadit špičkovou optikou. Což byla od začátku moje idea. Ale na takový byznys plán musíte mít i zákazníky, kteří o takový servis stojí, jsou ochotni ho zaplatit, a těch nemůže být dvacet nebo třicet denně, protože měření oka chce svůj čas.“ Jak ví, že vidí dobře?
Řekneme mu to Podle Filipa Žilky je při otázce zraku hodně důležitá komunikace. „Čočku o velikosti dvě dioptrie tu můžete pořídit v ceně od tří set do šesti tisíc korun a rozdíl je v konečném pocitu z vidění, což hodně souvisí s tím, jak se zákazníkem komunikujete.“ Znamená to, že když zákazník zaplatí opravdu hodně peněz za drahou optiku, tak ho firma přemluví, že vidí dobře, i když on sám to tak necítí? „Vy se smějete, ale ono to tak v první chvíli opravdu je. Lidský zrak je otázka mozku a je to do značné míry pocitová věc. Když k nám někdo přijde, musíme ho připravit na to, že se nějakou dobu bude vyrovnávat rozdíl mezi reálným očním vjemem a tím, jak se s tímto vjemem vypořádá mozek, kam přijde. Je to neurovizuální proces, opřený o velmi subjektivní pocity. Protože objektivně ostřejší vidění vám subjektivně může připadat nepřirozené. Zrak se člověku v reálu opravdu srovná, ale musíme jej připravit na to, že to nebude jednoduchá cesta a že si musí čočku otestovat. Na druhé straně je kontakt se zákazníky tím, co mě na téhle práci nejvíc baví. Když se k nám někdo vrátí a řekne, že teď má z brýlí obrovskou radost, protože mu pomohly, tak je to na té práci to nejhezčí. Zpětná vazba je finančně nevyčíslitelná.“ V týmu imagemakerů Jakým způsobem si Filip Žilka vhodné zákazníky hledal? Klasickou reklamu v podobě letáků či inzerce podle svých slov brzy zavrhl, protože pochopil, že tudy cesta nevede. „Aby inzerce fungovala, musel bych na ni vynaložit tolik peněz, že by se mi ve finále nevyplatila. Místo toho jsem se ještě před spuštěním studia stal členem týmu imagemakerů, který se věnuje profesionálnímu poradenství firmám - radí firmám s volbou vhodného oblečení, mluvy, modulace hlasu a podobně. Já jim radím v oblasti výběru brýlí. Ty ostatně považuji za nejosobnější doplněk image, protože oční kontakt je nejdůležitější neverbální komunikační kanál, který používáme. Díky této poradenské činnosti jsem se dostal k lidem, které by mé služby mohly zajímat, a když jsme otevírali studio, měl jsem už základní databázi potenciálních klientů, kteří o mně věděli a mohl jsem je oslovit.“
Členem poradenského týmu je Filip Žilka i nadále a tvrdí, že podobná činnost může firmám ušetřit i peníze. „Zrak je pracovní nástroj. Není-li v pořádku, ztrácí se pohoda i výkonnost. Pokud pracujete v oblasti informačních technologií, může vám půl dioptrie sebrat až třicet procent vaší zrakové dovednosti. A tu lze zase přepočítat na čas, který mozek potřebuje pro práci navíc. Už se podařilo vyvrátit mýtus, že počítače kazí oči, ale práce na nich je přesto zrakově náročná, a pokud pracujete s dioptrickou vadou v oku, tak se to na vašem výkonu projeví - mozek se dřív unaví a začne vysílat signály, že chce něco jinak - budete slzet a podobně. Oko je kamera, která s obrazem nic moc neudělá a posílá ho do mozku, jaký je. A mozek se jej snaží zpracovat a zkorigovat. Čím lepší obraz dostane, tím míň práce s ním má.“
Tým Žilkova optického studia tvoří kromě zakladatele další tři lidé, z nichž dva jsou ve firmě od začátku. „Máme velmi malou fluktuaci. Kolegyni Gábinu znám ještě ze školy, našeho stylistu Martina jsem poznal jen nedlouho poté. Pak máme ještě kolegu na marketing, to je pozice, kde se během osmi let vystřídali dva lidé.“
***
DOTAZNÍK
Filip Žilka Rodina: Ženatý, manželka Andrea, dvouletá dcera Tamara. Auto: Volvo XC 70 C. Moc na auta nejsem, ale chyběl nám sklep, tak jsme sháněli velké auto, které by ho mohlo nahradit. Máme ho na dvoře a jsou v něm uskladněny in-liny, kolo, rikša na dceru a podobně. Oblíbená hudba: Široký záběr. Mám rád basistu Avišaje Kohena, a když jedu na kole nebo běhám, tak si rád pustím něco svižnějšího, Stephana Pompougnaca, LCD Soundsystem, Kasabien, kapelu XX. Neposlouchám dechovku, neposlouchám kotlíkáře. Z alternativy mám rád elektronický jazz nebo kotle. Volný čas: Jsem vášnivý cyklista, mám rád beachvolejbal, hudbu, kino, což jsou i naše společné zájmy s manželkou. Velký díl volného času patří i dceři. Jsem chůva na třetinový úvazek, protože žena také pracuje, a když jsem s dcerou, tak to je paráda. Oblíbená dovolená: Svatý Mořic, jezdíme na kole, děláme treky, běháme, manželka si tu přijde na své butiky, já si dám dobrou kávu, je to příjemná kombinace určitého luxusu a divoké přírody. I jinak dost cestujeme, brali jsme se na Mauriciu a manželka si dělala potápěčský kurz na Maledivách. Čekám ale, až Tamara vyroste, a pak vyrazím na cesty s nějakým low budgetem a s báglem na zádech.
